Filmová adaptace populární počítačové hry Silent Hill láká fanoušky hororů hlavně na minuty plné děsivé atmosféry a jedinečné výtvarné pojetí.

Rose DaSilvová (Radha Mitchellová) má vše, o čem kdy mohla snít – úspěšného a milujícího manžela Chrise (Sean Bean), nádherný dům a malou dcerku Sharon (Jodelle Ferlandová). Jen kdyby její holčičku netrápily neustálé noční můry. Náměsíčné bloudění navíc Sharon několikrát zavedlo přímo na okraj propasti a pouze včasný zásah rodičů ji uchránil před záhubou. Přes odpor Chrise, jenž by dívku svěřil do péče odborníků, se Rose rozhodne pro netradiční terapii: společně s dcerou zamíří do města, jehož jméno Sharon neustále vykřikuje ze spaní – Silent Hill. To leží v oblasti, která zůstává kvůli neustávajícímu požáru uhelných dolů už tři desetiletí uzavřeno, až na místě samém však Rose zjistí, co všechno se také může skrývat pod frází „město duchů“. Snaha odhalit podstatu Sharoniných nočních můr se navíc mění v zoufalé pátrání po dcerce, která zmizela kamsi do spletitého labyrintu polorozpadlých činžáků, továren i nemocnic. A přestože má Rose k ruce nekompromisní policistku Bennettovou (Laurie Holdenová), úspěch jejího hledání není zaručen. Po pravdě řečeno: není jisté, zda lze toto Bohem zapomenutého místo vůbec opustit...

Cestu na plátna kin si prošla už nejedna počítačová hra. Snahy filmařů vypořádat se s hitem počítačů a herních konzolí a nabídnout divákovi solidní snímek však vyzněly vesměs tristně – akční střílečky (Resident Evil), bojůvky (Mortal Kombat) i dobrodružství (Lara Croft – Tomb Raider) pravidelně umíraly na mdlém scénáři, který vršil jednu efektní scénu přes druhou. A na příběh už jaksi nezbylo místo. Silent Hill má oproti předchůdcům jednu výhodu – jeho herní verze byla motivována úmyslem co nejvíce se přiblížit světu filmových hororů. A objevuje-li se nyní Silent Hill jako celovečerní snímek, jedná se vlastně o návrat ke kořenům. Dobrý začátek, chcete-li posunout hranici kvality filmům s námětem pocházejícím z počítačové hry, tvůrci Silent Hillu se však jistě snažili zajít ještě dál a pokoušeli se zapsat do dějin celého hororového žánru. A tady už padá kosa na kámen…

Většina komplikací na cestě do historie spočívá – jako už tradičně – ve scénáři. Jeho autor, americký nezávislý Roger Avary (jenž se spíše než svými filmy proslavil kamarádstvím s Quentinem Tarantinem a podílem na jeho Pulp Fiction: Historkách z podsvětí), nešetří divácky atraktivními prostředími, jimž by efektní podobu dodal i mnohem méně zručný režisér než Christophe Gans (Bratrstvo vlků – Hon na bestii, 2001), a vrší jednu strašidelnou potvoru na druhou. Přesto jako by obě ponaučení, která film nabízí – nezačínejte si s fanatickými sektami a nepokoušejte se naštvat malé černovlasé holčičky, sic to s vámi nedopadne nejlíp – jako by už divák odněkud znal.

Ještě před řečenými zjištěními však na publikum čeká dvouhodinové surreálné bloudění hlavní hrdinky, která se prochází mezi několika světy, od zamlženého až po temný, kdy do města pravidelně přicházejí výše avizované zrůdy. Nečekané proměny děje tak zamotají hlavu nejednomu příliš přemýšlivému divákovi (ten by snad mohl sáhnout po vysvětlení, že je to důsledek metanu unikajícího z podzemí, který lidem způsobuje halucinace). Realisté se spokojí s tím, že tu slibovanou hrůzu je třeba do filmu „nějak“ vpašovat. A tady je nutno dodat, že je věru čeho se bát. Vděčni za to můžeme být režiséru Christophu Gansovi, který pochopil, že naznačené je děsivější než zobrazené. Strhující je zejména úvod filmu, než na plátno dopadne první kapka krve, kdy režisér obrazovými nápady přímo hýří. A v kombinaci s opulentní, a přesto stylově jednotnou výtvarnou podobou snímku, na níž je patrný každý cent, který do výpravy a efektů produkce investovala, dává Silent Hill zapomenout na všechny ty laciné horůrky, jimiž nás Hollywood zásobuje měrou vrchovatou.

Vedle scénáře nepatří mezi silné stránky Silent Hillu ani herecké výkony. Hvězdní protagonisté Radha Mitchellová a Sean Bean předvádějí jako ustaraní rodičové žánrový standard, Deborah Kara Ungerová překvapuje pouze tím, že má zapotřebí brát úlohy mátožných „čarodějnic“, a Alice Krigeová znovu zkouší štěstí v roli charismatické vůdkyně (tentokrát stanula v čele náboženské sekty). Jak daleko to dotáhne teprve dvanáctiletá Jodelle Ferlandová, si teprve budeme muset počkat. Minimálně do doby, něž se nám představí v hlavní roli nového filmu Terryho Gilliama Krajina přílivu. Talent jí však zdá se neschází.

Nad vodou se Silent Hill udržel hlavně díky režiséru Gansovi, jenž je schopen dodat tvář jakkoli zašmodrchanému scénáři a jemuž nescházelo ani potřebné štěstí při výběru spolupracovníků. Vedle kameramana Dana Laustsena (Liga výjimečných) a výtvarnice Carol Spiersové (pravidelně spolupracuje s Davidem Cronenbergem) je nutno zmínit i skladatele Jeffa Dannu, který (společně s autorem hudby k původní hře Akirou Yamaokou) zvolil s náladou filmu plně souznící hudební doprovod evokující nárazy jednoho kovového předmětu o druhý. Právě špičkové výkony mužů a žen za kamerou jsou pádným důvodem, proč by milovník hororu neměl na Silent Hill zanevřít a zamířit na dvě hodiny koukatelné filmové zábavy.