Zrůdy
Slavný thriller Toda Browninga dnes působí jako sice mírně prvoplánové, stále však perfektně fungující mudrování o tom, že odpudivý vzhled nemusí nutně znamenat odpudivé srdce a opačně. Poselství na úrovni Krásky a zvíře však svého času děsilo štáb i diváky obsazením skutečných tělesně postižených herců-amatérů. V konečném důsledku byl snímek zakázán v Itálii, Finsku a Irsku.
Zrůdy byly naštěstí znovuobjeveny v 60. a 70. letech příznivci alternativní kultury, díky čemuž stejně jako jiné Browningovy a Chaneyho filmu ovlivnily i pozdější kinematografickou éru, za všechny jmenujme například velmi podobnou atmosféru ve filmech Davida Lynche. Od roku 1994 se pak Zrůdy pyšní účastní v oficiálním výběru kulturně nejhodnotnějších amerických filmů.
Náš další příklad už to má o něco složitější - objektivně vzato je Mechanický pomeranč plný psychopatických, násilnických hlavních postav, proti nimž v tomto případně navíc stojí pokřivený, totalitní režim (více v knize než ve filmu, ale stejně). Z dnešního pohledu je zobrazované násilí opět o něco snesitelnější, v roce 1971 a 1972 obvšem film vzbudil obrovskou kontroverzi. Jak už to v podobných případech bývá, byl obviněn i za to, že inspiroval vraždu mladistvého chlapce jeho čtrnáctiletým spolužákem, načež se dočkal sedmadvacetiletého zákazu vysílání ve Velké Británii.
Není to ostatně naposledy, kdy si povíme, že oficiálně byl snímek zakázán právě v zemi Avalonu. Neznamená to však, že Amerika (o komunistickém bloku ani nemluvě) neměla prostředky k zakazování filmů - oproti Británii tak však činila "pouze" jejich ocejchováním do tak nepříznivé kategorie, že si je z obavy z prodělečných tržeb dovolila promítat jen hrstka kin. Mechanický pomeranč totiž v USA dostal nálepku X určenou jinak výhradně pornografii. Nepřekvapí, že dnes Mechanický pomeranč patří mezi nejoslavovanější Kubrickovy filmy.
Evil Dead
Naopak absurdně zní zákaz našeho dalšího vybraného šťastlivce, ujetého hororu Evil Dead od Sama Raimiho (podržíme se původního názvu, protože české jméno filmu, Lesní duch, se předkladatelům úplně nevydařilo). Ten byl totiž zakázán jak v Anglii, tak i Západním Německu, Švédsku, Irsku, Malajsii, Singapuru a na Islandu. Ve Spojených státech se Evil Dead dočkal opět označení X pro pornografii.
Důvodem celého toho humbuku byly paradoxně všemožné nechutné scény, díky nimž Evil Dead dnes působí spíše jako parodie (kterou se ostatně přiznaně staly jeho pokračování) než jako seriózní horor.
Dnes těžko pochopitelný je i dobový zákaz a kontroverze montypythonovské satiry na náboženství Živor Briana. Celkem 39 místních britských institucí film buď přímo zakázalo, či omezilo jeho promítání až od 18 let, díky čemuž si ho málokteré kino odvážilo koupit k promítání. Důvodem byla vždy pocit z náboženského nauctiutrhačství.
Série zákazů se rozběhla po celém světě, což však nakonec (díky bohu, chce se dodat) jenom podpořilo pověst Života Briana a auru kolem jeho promítání. Nejslavnějším případem otočení zákazů je jeho promítání ve Švédsku, kde byl Život Briana po zákazu v sousedním Norsku propagován jako film “Tak vtipný, že ho v Norsku zakázali”.
Marlon Brando byl pověstný celou řadou rolí “rebelů bez příčiny”, nejkontroverznější ukázkou burcování ve stylu 50. let je však jeho snímek Divoch, v němž ztvárnil rebelujicího motorkáře v jednom z amerických maloměst. Jak už to v podobných případech chodí, s jeho postavou to nedopadlo dobře, podobný osud ale postihl i sám film.
Ze strachu, že se energetickým Brandem inspiruje mladá generace podobně, jako tak s jeho vizáží později učinila LGBT komunita, byl film zakázán v Anglii a Kanadě. Na konci 60. let naštěstí úředníci přišli ke smyslům a po sedmnácti letech film povolili - pouze však pod nejpřísnějším možným ratingem.
Oproti vzpouře proti autoritám se Strašáci, v nichž se představí Dustin Hoffman, proslavili především brutální scénou znásilnění Hoffmanovy filmové manželky Amy. Nešlo přitom jenom o samotný fakt, že se na filmovém plátně dějí podobné dogmatické výjevy, ale i skutečnost, že Amy jakoby znásilnění v jeho průběhu přišla na chuť.
Tečkou za výjevem byla celková atmosféra Strašáků, která si brala na paškál období nevázané lásky z 60. let. Snímek tak jedním šmahem popudil jak puritány, tak i organizace za rovnoprávnost. Rating R v USA byl tak samozřejmostí, Británie tentokrát paradoxně zaspala a film stihla zakázat až v roce 1984.
Náš poslední příklad je však nejlepší ukázkou změn v přijímání filmových témat. Poslední tango v Paříži je snímkem, který se snad nejvíce blíží Trierově Nymfomance. Jeho hlavním tématem je sexuální vztah mezi dvojicí cizinců v ošuntěném pařížském bytě, přičemž jednoho z nich tvoří stárnoucí a tloustnoucí Marlon Brando.
Snímek sice obsahuje několik explicitních scén, spíše než těmito však šokuje všudypřítomným mixem odpudivého zasazení. Jinými slovy, zatímco pornografie často sex prezentuje “nablískaně” ve stylu reklam, po shlédnutí depresivního, pomalého a existenciální krizí nahuštěného Posledního tanga v Paříži by jeden raději volil doživotní celibát než oddávat se čemusi, co vzdáleně připomíná Brandovy pohyby...
Nebylo to však pro explicitnost, ale pro odcizený sexuální vztah mezi naprostými cizinci, kvůli čemu se Poslední tango v Paříži dočkalo jak ratingu X, tak i vláčení po italských soudech za obscénnost. Navzdory tomu, jak už je v našem seznamu zvykem, se snímek časem dočkal nehynoucího ocenění, v jeho případě pak i nominací na dva Oscary.
