Jak byste krátce charakterizoval film Panic je nanic?

Panic je nanic je film o třech dospívajících kamarádech, kteří mají pocit, že dětství mají za sebou a k dospělosti jim už chybí jen kousek, přijít o panictví. Odjedou na prázdniny pryč z Prahy a najdou si klidnou vesničku, kde se usídlí. Postupně se seznamují s místními děvčaty a připravují si půdu pro onu stěžejní chvíli, kdy „dospějí“. Netuší však zatím, s kterou dívkou by to mohlo být, a tak se snaží využít každé příležitosti. Nic však není tak jednoduché jak si představují, a tak zažívají spoustu komických situací. Navíc se jim do cesty postaví místní vesnický chasník. Je to film o prvním sexu a fakt „pohodových prázdninách“.

Jak jste se stal režisérem této komedie?

Scénář komedie mi byl nabídnut producentem filmu. Po několikerých schůzkách se scenáristou jsem nabídku přijal.

Co se Vám nejvíce líbilo na scénáři?

Scénář byl plný vtipu, který vychází z reálných situací, do kterých se mladí kluci zákonitě dostanou, když nemají žádné zkušenosti s holkama. Přišlo mi, že má silný autentický výraz pro mladou generaci. To bylo pro mě rozhodující, proč jsem scénář přijal.

Jak se rodilo herecké obsazení filmu a hlavně hledání hlavních hrdinů (Honza Šolar, Jirka Nohejl, Vašek Beznoska)?

Všichni museli projít klasickým castingem, kde postupovali do dalších kol a teprve, když jsme měli pocit, že spolu utvoří partu a naplní jednotlivé charaktery, tak byli obsazeni. Chvilkama to bylo velmi napínavé, protože jsme chtěli mít jistotu, a tak jsme herecké obsazení uzavírali jen pár dní před natáčením.

Jak jste přišel na Šárku Vaňkovou? Absolvovala casting nebo jí byla role Lenky nabídnuta?

Šárka Vaňková byl můj typ stejně jako producenta. Zaujala mě už kdysi v prvních kolech Česko hledá SuperStar. Než jsem ji však obsadil, musela stejně jako ostatní projít hereckou zkouškou.

Jak vzpomínáte na natáčení?

Měli jsme velké štěstí. Točili jsme prázdninový film a většinu času mrholilo nebo bylo pod mrakem, teploty byly průměrně kolem patnácti stupňů. Vždy, když jsme potřebovali točit venku, tak nám jako zázrakem vylezlo sluníčko. Vydrželo, než jsme dotočili, a zase na dlouhou dobu zmizelo. Problém byl však v tom, že když jsme točili scény u rybníka, tak sice slunko vylezlo (přesně na dva dny po čtrnácti dnech dešťů), ale voda v rybníce se nestačila vyhřát a byla strašně studená a my jsme tam ty naše mladý museli neustále honit. Znova a znova, „je vám strašný teplo, je to paráda, musíte si to užívat“. Přesto, že jsou ve filmu slunečný scény, herci často mrzli, hlavně když jsme točili nočky. Jinak se během natáčení utvořila neuvěřitelně skvělá parta, všichni herci byli úplně skvělí. Měli pořád dobrou náladu, což mi natáčení velmi usnadnilo a rád na něj vzpomínám. I po natáčení se čas od času scházíme i když jsme se poznali teprve před pár měsíci.

Co bylo během natáčení nejtěžší? Dostavil se nějaký krizový moment?

Krize z natáčení si moc nevybavuju, vždycky si uchovávám ty pozitivní vzpomínky. Nejtěžší asi bylo, když jsem se obsadil do jedné z malých rolí (Dušínův kumpán). Točili jsme scénu, jak jsme přišli vyhrožovat klukům, „ať se nemíchají do našich místních holek“. Já jsem se měl klukům podívat výhružně do očí, ale vždycky jsme se všichni odbourali smíchy. Natočili jsme to tenkrát snad až na šestou klapku.

Jak se Vám pracovalo s převážně začínajícími a nezkušenými herci? Má to výhody nebo spíš nevýhody?

Já jsem vystudoval režii dokumentárního filmu a proto si myslím, že jsem na neherce zvyklý. Je to určitě specifická práce, herci s minimálními zkušenostmi si například neustále bouchají do mikroportů, zakrývají se před kamerou, nevidí, kam dopadá světlo atd. Na druhou stranu tito herci dokáží být před kamerou mnohem autentičtější a bezprostřednější. Pro tenhle film to byla bezesporu výhoda. Mezi mnou a herci byl velmi kamarádský vztah a často jsme spolu o postavách debatovali. Někdy za mnou kluci chodili, jestli si tam mohou něco přidat, že by to určitě udělali nebo řekli. Někdy se zase rozjeli tak, že jsem je musel krotit. Bylo to velmi živelné natáčení se spoustou srandy.

Pro jaké diváky je Panic je nanic určen? Co si myslíte, že na filmu nejvíce ocení?

Panic je nanic je určen hlavně pro teenagery, protože ten film je o nich, určitě v něm je jakýsi generační pocit. Myslím si ale, že pobavit se můžou i starší diváci, kteří se rádi vrátí do svých „telecích“ let a připomenou si jaký „to“ bylo. Já jsem vrátil hrozně rád.

Vyskytla se nějaká scéna, která se musela takříkajíc donekonečna opakovat?

Jedna taková scéna byla. Přesto, že mám dost trpělivosti, měl jsem fakt dost. Točili jsme na jedné pražské ulici. Záběr nebyl nijak zvlášť složitý, ale neustále nás něco rušilo. Jak naschvál někdo vešel do záběru, na blízkém nádraží začala posunovat lokomotiva, vjelo nám tam auto, nebo začali velmi intenzivně pracovat řemeslníci na blízké stavbě. Když byl najednou klid, zkazili to herci. Tento jednoduchý záběr jsme točili několik dlouhých hodin, ale nakonec jsme to dali (smích).

Odrážejí se ve filmu i Vaše vlastní zkušenosti a zážitky?

Určitě. Mých osobních zkušeností je ve filmu víc. Například jedna scéna: kluci se stydí koupit kondomy a nakonec je radši ukradnou, aby si o ně nemuseli říct.

Měnil jste na place scénář, improvizoval jste?

Improvizoval jsem. Myslím si dokonce, že to k natáčení patří a bez toho to nejde. Mockrát se člověk musí přizpůsobit neustále se měnícím věcem – počasí, čas atd. Co je však na improvizaci nejlepší, je práce s hercem. Byly chvíle, kdy texty nešly hercům do pusy nebo se dialogy mezi nimi stávaly nejasnými, protože to sami chtěli říct jinak. Jednou jsem před natáčením změnil scénu, kterou jsme chtěli původně natočit v sadu. Sad nebyl tak zajímavý, jak se nám ze začátku zdálo, tak jsem scénu během pár minut přepsal na dvůr statku, kde se všechno odehrálo jinak, ovšem se stejnou pointou a fórem.

Kdo Vám do práce mohl zasahovat?

Během natáčení jsem několikrát diskutoval po telefonu se scenáristou ohledně úprav ve scénáři. S producentem pak zejména kvůli prezentaci několika výrobků.

Zranil se někdo při natáčení?