Očekávaní nejsou kdovíjaká – těšit se máme především na klipovitý střih a nemálo akce, tak jako v předešlé Andersonově tvorbě. Jak však vyplývá z náhledu na Andersonovu režijní i scénáristickou kariéru, z herní estetiky čerpá tak trochu době navzdory. 

Na béčkové stezce

Původem Angličan Anderson vyvolal poprask již svým debutem Nakupování (1994), brutálním snímkem o loupežnících, kteří obchody vykrádají skrze "parkování" svého auta v jejich výloze. Ačkoliv bylo Parkování svého času velmi kontroverzní – v Anglii byl film ostatně zakázán – dnes je znám hlavně pro první velkou roli Juda Lawa, který se v něm navíc potkal se svou budoucí manželkou Sadie Frost. 

Ačkoliv byl druhým Andersonovým snímkem veleslavný videoklipový Mortal Kombat (1995), ve stylu "jednooký mezi slepými" dost možná nejlepší filmová adaptace her v 90. letech, Anderson tehdy ještě zřídkakdy volil náměty čistě mezi jmény slavný her. Dokazuje to jak slušně děsivý, gotický sci-fi horor Horizont události (1997), tak i následující akčňák dle osmdesátkového střihu Žoldák: Legie zkázy (1998), neoficiální pokračování Blade Runnera (scénárista děj zasadil do jeho kulis).
Paradoxně jak Horizont události, tak i Žoldák patří mezi kasovní propadáky – rozpočty obou čítaly 60 milionů, první však utržil jenom něco kolem 45 milionů, druhý pak pouze necelých 15 milionů. Karavana Paula W. S. však jela dále a brzy narazila na zlato. Tím však přišla o své fanoušky.

zdroj: tisková zpráva

Za této éry byl totiž Anderson i přes své přešlapy či nedostatky vyzdvihován jako upřímný tvůrce zábavních filmů druhého ražení. Jeho pozdější láska k adaptacím videoher prozrazuje, že Anderson má v oblibě především vyhraněné žánrové náměty plné vizuálně solidní akce. Zatímco v 90. letech je našel hlavně u žánrového filmu, po roce 2000 objevil nový, nevyčerpatelný zdroj ve světě videoher. 

Nekonečný příběh Resident Evil

Právě odtud se datuje určitý pokles hodnoty doposud uznávaného béčkového fachmana. Anderson se chyitl a už nepustil značky zombie her Resident Evil – jenže kde u jeho adaptace Mortal Kombat vévodila nadsázka, v případě Resident Evil mu fanoušci pro jeho likvidaci původní zápletky (především vložení postavy Alice, neexistující v herní předloze) nemohli přijít na jméno. Paradoxem zůstává, že teprve nyní začaly jeho filmy markantněji vydělávat: první Resident Evil z roku 2002 stál 33 milionů a vydělal více než sto, pozitivní trend se v dalších dílech jenom dále stupňoval vstříc naplněné kapse. 

Další dva filmové díly Resident Evil (Apokalypsa z roku 2004 a Zánik z roku 2007) vznikly v cizí režii, Anderson k nim však stále psal scénáře a inkasoval tak část z markantních výdělků. Mezi tím si "odskočil" k filmu Vetřelec vs. Predátor (2004, především na motivy komiksu, částečně však lze cítit i vliv stejnojmenných her), u něhož si jediným snímkem dále znepřátelil fanoušky hned dvou jiných monster najednou, aby v roce 2008 konečně natočil vytoužený projekt Rallye smrti. Dost možná nejoblíbenější Andersonův film od Horizontu události byl remakem Death Race 2000 (1975, u nás jako cesta gladiatorů 2000), jehož videoherní adaptace z roku 1976 ironií osudu vytvořila první velkou kauzu na téma násilí ve hrách.

Od roku 2010 pak Anderson opět naskočil do režie dalších dílů série Resident Evil. Kde se režie zřejmě nejlepšího třetího dílu Zánik ujal na post-apo atmosféru vysazený Russell Mulcahy, Anderson značku hnedle vrátil do kolejí důrazu na zpomalenou akci a kmitající Millu Jovovich, mimochodem od roku 2009 jeho manželku, v dílech Resident Evil: Afterlife (2010) a Resident Evil: Odveta (2012). Mezitím dále přistoupil i ke dvěma filmům, které sice akci z Resident Evil nemálo připomínaly, odehrávaly se však na půdorysu původním námětu – jednalo se o akční blbůstku Tři mušketýři (2011) a právě nynější Pompeje 3D. 

Za dvě dekády od debutu Nakupování se Paul W. S. Anderson stal podivínským filmařem vysazeným na béčkové akční filmy v éře, kdy jeho pojetí akce působí navzdory užívání mnoha efektů skoro až archaicky. De facto konkurenční Quentin Tarantino přistupuje ke stejnému zaláskování do béčkového filmu s daleko vyšší dramatickou grácií, sex a násilí dnešní divák navíc najde i v každém druhém seriálu. A komu jde o maximum akčních kvalit, lépe udělá, sáhne-li po libovolné videohře.
Přesto letos devětačtyřicetiletý Anderson platí za tvůrce, který chrlí jeden film za druhým nejen co autor, ale i jako producent (podílel se například na vynikajícím hororu Syndromu Pandorum). Jeho filmografie se nevyhne škodolibému srovnání právě s netalentovaným Uwe Bollem – oproti němu si však Anderson nemůže stěžovat na mrzké výdělky vzdor nepřízni fanoušků.