Když v roce 1968 osmadvacetiletý režisérský debutant George A. Romero natočil za mizivý rozpočet horor Noc oživlých mrtvol, sotva mohl tušit, že se černobílý snímek, určený původně pro půlnoční představení, stane zakladatelem jednoho hororového subžánru. A to navzdory tomu, že v celém snímku o skupince lidí, kteří se zabarikádují v osamělém domku před houfem krvežíznivých „živých mrtvých“, ani jedinkrát nepadne slovo „zombie“.
I když – cenzorsky okleštěný – snímek v době svého uvedení zapadl, v průběhu dalších let se stal kultem. Sám George A. Romero s odstupem let natočil jeho pět pokračování: Úsvit mrtvých (1978), Den mrtvých (1985), Země mrtvých (2005), Deník mrtvých (2007) a Survival of the Dead (Přežití mrtvých, 2009). Podobně jako řada dalších nízkorozpočtových hororů vzniklých v sedmdesátých letech, se i výchozí snímek série dočkal moderního přepracování. První, barevný remake vytvořil roku 1990 specialista na masky a na vizuální efekty Tom Savini, v roce 2006 vznikl snímek Noc oživlých mrtvol 3D, jehož režie se ujal Jeff Broadstreet, kterému bylo v době premiéry Romerova filmu čtrnáct let.
„Trojrozměrný“ remake vychází z jednoduché zápletky původního filmu. Začíná opožděným příjezdem mladé plavovlásky Barbary (Brianna Brownová) a jejího bratra na osamělý hřbitov, kde je začnou napadat mátožně se potácející zombie. Barb se jejich vyhladovělým útokům ubrání a útočiště nalezne v osamělé rodinné usedlosti, kde se bujaře pěstuje marihuana a obyvatelé na televizních obrazovkách nadšeně sledují filmové horory (v postmoderní době samozřejmě Romerovu Noc oživlých mrtvol).
Romerův v poloamatérských podmínkách vytvořený snímek drasticky podkopal veškerá klišé konvenčních hororů a dodnes uhrane šokující, až drásavě syrovou paradokumentární autenticitou. Byl silně poznamenán atmosférou doby, deziluzí ze ztráty tradičních hodnot způsobené mj. válkou ve Vietnamu. Ačkoli tvůrci remaku mohli nacházet obdobné paralely s válkou v Iráku (snímek vznikl ještě v dobách vlády prezidenta Bushe), vzdali se rasového i politického podtextu originálu a spokojili se jen s „pubertálně“ poťouchlým přetvářením hororové klasiky. Na ní však ve skutečnosti spíše parazitují, neboť ji obohatili pouze infantilním „pomrkáváním do publika“, obnaženou prsatou blondýnou a prostorovou optikou.
Postavy se i tentokrát stávají obětí monster bez ohledu na míru sympatií, jež si k nim diváci vytvořili. Krvelačné útoky však nebudí ani šok, ani odpor, ba ani smích. Největším problémem filmu je jeho žánrová neujasněnost a nedotaženost. Na teenagersky „rozjuchanou“ parodii je totiž málo vtipný, na skutečný hold hororové klasice zas málo děsivý a krvavý. Pokud bude někdo takto vzniklý hybrid brát „vážně“, otráví ho absence napětí, špatné masky i efekty, amatérsky psané dialogy a ochotnické herecké výkony. Ona zamýšlená komická nadsázka zas není natolik „ujetá“, aby se u ní kolektivně hihňali stejně naladění „otrlí“ diváci. Všechny bizarnosti, které se ve filmu odehrávají, jsou spíše jen odvarem vážně myšlených „béčkových“ (anebo spíše „céčkových“) obskurností, jakými před lety testoval (ne)vkus diváků italský provokatér Lucio Fulci (Zombi 2, 1979) nebo je jimi v současnosti trýzní německý režisér Uwe Boll (House of the Dead, 2003).
Diskutabilní je využití trojrozměrného efektu. S „plastičností“ obrazu se nepracuje o mnoho vynalézavěji, než tomu bývalo v padesátých letech, kdy se točily první komerční 3D filmy. Před objektiv kamery jsou okatě naaranžovány nejrůznější rekvizity, zombíci natahují k divákům své hnijící končetiny, dokonce dojde i na 3D verzi „bullet time“. Jenomže k čemu jsou všechny trojrozměrné legrácky, když filmařský potenciál tvůrců je prakticky nulový?
Film je natočen digitální stereokamerou v barvách. Prostřednictvím papírových brýlí s anaglyfickými filtry (oranžová–azurová) je obraz barevně degradován do šedohnědé monochromatičnosti („lahůdkou“ jsou tyto jednoduché brýle pro diváky s dioptrickými i astigmatickými vadami zraku.) V kinech, kde je možná projekce digitálních kopií, bude ale stereo-obraz promítán digitálně ve vysokém rozlišení, s kvalitnějším systémem clonkových brýlí.
