Hned z kraje se přiznávám, že stejnojmenný knižní bestseller Cassandry Clare, podle kterého je tento film natočen, jsem nečetl. Do cílové skupiny, kterou tvoří zejména dospívající dívky, na(ne)štěstí nepatřím. Nicméně určitá, pro tento druh filmů nezbytná dějová schémata mi nevadí a toleruji je. Jak ale vnímat takovýto příběhový model ve fiktivním světě, kde není nápaditého či snad originálního zhola nic? Může takovýto film vůbec někoho bavit?
zdroj: Archiv
Vítejte na druhé straně
Clary je dospívající dívka z New Yorku. Jednoho večera se v klubu stane jediným svědkem vraždy, jelikož pro ostatní jsou vrahové i oběť neviditelní. Druhého dne zmizí i její matka a tehdy Clary objevuje svět stínů, kde žijí napůl andělé a napůl lidé, kteří chrání lidstvo před stíny, démony, vlkodlaky, upíry, čarodějnicemi a další nejrůznější havětí.
Základní argument na obranu - film nebere sám sebe úplně vážně. Oproti zmíněným ságám Twilight či Hunger Games se prostřednictvím vtipných dovětků dostává do uvolněnější roviny, což mu mimořádně prospívá. O spáse však také nemůže být řeč, neboť část těchto vtípků se míjí účinkem a naopak zcela dramatické situace se stávají nechtěně vtipnými. Existuje snad někdo, kdo by zůstal zcela chladným, zatímco hlavní hrdina s vážnou tváří vysvětluje, že Johann Sebastian Bach byl jedním z prvních lovců stínů, a že jeho skladby odhalí démony převlečené za lidi?
Seznamování s pravidly a historií fiktivního světa není vůči divákům férové. Z první půlhodiny je cítit snaha posunout děj k nějaké akci a veškeré dění tak působí zkratkovitě. Expoziční část příběhu je tedy zhuštěna na absolutní minimum a mnoho důležitých informací je řečeno za pochodu. Není se potom čemu divit, když postava najednou přijde s nějakou schopností či dovedností, o které do té chvíle nepadlo ani slovo. Takovýto přístup sice dává prostor jistým překvapením, ale férová hra to není.
Jsem patnáctiletá holka...
Hlavní roli Carly ztvárnila Lily Collins a je jedním ze skutečně kladných aspektů tohoto filmu. V porovnání s její loňskou Sněhurkou lze vysledovat určitou nenucenost a opravdovost, kterou její herecký projev získal, a ač jí patnáct let v době natáčení rozhodně nebylo, do role se hodila. Na zcela opačném pólu mých sympatií stojí Jamie Cambell Bower v roli lovce stínů Jacea, do kterého se Carly zamiluje. Jsem přesvědčen, že podobnost mezi ním a blyštícím se upírem z Twilight náhodná nebude. Ostatně stačí, když řeknu, že jeho nejsilnější moment přichází ve chvíli, kdy si sundá tričko.
Nicméně zmíněná neznalost možností v kombinaci s místy nepochopitelným chováním postav dala dohromady něco, co mě navzdory jinak přestřeleným 130 minutám dokázalo svým způsobem bavit. Například scéna, kdy má Carly v bytě vetřelce a místo útěku se rozhodne zapálit kuchyň a schovat se v lednici, rozhodně stojí za pozornost.
Neznalým vstup zakázán
Na ty, kteří díky předloze dopředu znají prostředí, historii, pohnutky postav, nebude možná fiktivní svět Města z kostí působit jako náhodný slepec všeho možného i nemožného. Film sám o sobě je ale podprůměrný. Neznalost předlohy by neměla být nevýhodou, zde se ale stala přímo kamenem úrazu. A je-li i předloha takto roztříštěná... Pak to raději nechci vědět.
Hodnocení: 40%
