Jan Hřebejk patří mezi naše neznámější režisérské stálice, jeho věhlas se jistě rovná leckterým hereckým celebritám. Diváckou oblibu – i víceméně pochvalné mručení kritiků – si získal za své laskavé, idylické komedie, které mapovaly krizové okamžiky novodobých českých dějin, od okupace po současnost. Snímkem Kráska v nesnázích, jímž se opět obrací k přítomnosti, však prozrazuje jisté přešlapování, ne-li přímo bezradnost; snad pramenící z mírného přetočení vypravěčského přístupu od laskavě humorného náhledu k vážnosti.
Scénář Petra Jarchovského roztříštil dění do spleti žánrových výjevů a Hřebejk tuto polohu jen zvýraznil. Příběhu totiž schází pevnější provázanost jednotlivých dějových linií. Ty zjevně spoléhají na téměř bakalářské osvětové pointování, které pracuje s nabádavým akcentem v modelaci situací i postav. Vnější podoba výjevů tak jakoby odkazuje na nejrůznější styly. Jednou na nás dýchne drsný lumpenproletariát ze Štěstí, jindy groteskní mentorství, přece jen škodolibější nežli v Pelíškách. Nechybí ani zákeřná nástraha, z níž navrátivší se emigrant elegantně vyklouzne, či náboženská pomatenost bývalé učitelky, která upadla do osidel jakési obskurní sekty.
Jarchovský s Hřebejkem rozehrávají souběžně tři náměty, do jisté míry samostatné, do jisté míry se prolínající. Navrátivšího se emigranta Evžena Beneše ztělesnil Josef Abrhám, jehož návrat před kameru postrádá jakékoli charisma. Je pravda, že papírově neživotná ušlechtilost Evženova sotva skýtala hlubší možnosti (připomíná spíše hodného strýčka z prvorepublikových filmů), avšak Abrhám svému hrdinovi nevtiskl ani zbla osobitosti či svébytnosti, jakou kdysi dýchaly třeba figurky Theodora Pištěka.
Evžen se ujal zbědované Marcely (Aňa Geislerová) týrané manželem (Roman Luknár) a vysmívané matčiným druhem Richardem (Jiří Schmitzer). Vyjednává též restituci majetku, který jeho rodině kdysi patřil. Netuší, že proradný advokát (Jiří Macháček) se spřáhl s chamtivým náboženským kazatelem (Jan Hrušínský), aby výhodně získali cennou nemovitost. Oproti Evženově noblesnímu jednání, jakkoli plynoucímu z hmotného zajištění, zřetelně vyvstává zištná poživačnost tuzemců, kteří chtějí urvat cokoliv a za jakoukoliv cenu.
Není rozhodující, že příběh se odehrává nedlouho po zkázonosných povodních (ve filmu je spatříme v italském televizním vysílání) – i ty přispěly k desocializaci Marcely a její rodiny. Avšak stejná hamižnost a vypočítavost prosvítá ze všech stran, stává se bezmála národním rysem. Hřebejk nešetří deziluzí. Bují tu primitivnost a přízemnost, zosobněná zejména ve scénách stolování a pití vína. Vrch získává demagogie, když namísto komunistického promývání mysli nastupuje náboženské sektářství (podlehla mu matka Marcelina manžela, jíž zaslepující pokoru vtiskla Emília Vášáryová). Nadcházející stáří provází trapné hašteření, jak to vidíme u Marceliny matky (povážlivě bezvýrazná Jana Brejchová se omezila na pouhé statování před kamerou, v lecčems podobna Abrhámovi). Je příznačné, že důležité jevy vcházejí do toku vyprávění nikoli přímým zpodobením, ale z kontextu: mám na mysli hlavně mimořádně křehké téma sexu mezi Marcelou a Evženem. Milence dělí kulturní i věková propast a vášnivé milování žena nachází jedině u manžela – když už ne jinak, tak aspoň po telefonu.
Autoři nevysvětlují, proč postavy uvažují a jednají tak, jak to vidíme. Zachycují jen výsledný tvar událostí, které někdy, v kontextu, spějí ke směšně pitvorným koncům. Zvláště domácí hádky mají náběh k tomuto završení. Avšak rámující obepnutí, jež zahrne jak k ušlechtile nezištného emigranta, tak zlodějské či podvodnické počínání na druhé straně, vykazuje notnou dávku umělé konstrukce. Včetně půvabných krajinných scenerií v italském Toskánsku. Ty sice vnášejí pohodu až idylickou, avšak dramaticky naprosto prázdnou; kontrast s děním v Čechách uvízl v pouhé výtvarné malebnosti.
V hereckém ztvárnění nejvíce upoutají dvě postavy: jednak Marcela v podání Aňy Geislerové, jednak její otčím, jemuž vdechl šarm Jiří Schmitzer. Nacházím však zásadní rozdíl. Aňa Geislerová postihla ve své hrdince stigmata přesně definovaného sociálního typu. Mladé impulsivní ženy, která si uvědomuje, nakolik si zbabrala život, ale přesto je stále útočná, snad dokonce i přisprostlá v ustavičném vymezování či sebeobranných gestech, byť nedůsledných. Naproti ní Jiří Schmitzer vykouzlil zábavnou postavičku jak z nějakého vaudevillu – sršatého protivu, potměšile udělujícího výchovné lekce nezvaným hostům, Marcele a zvláště jejím dětem. Nalezneme tu hodně vtipných průpovídek; Schmitzer jedinečně postihl sarkasmus i poněkud obhroublou něžnost svého hrdiny. Nelze však přehlédnout zjevnou vyumělkovanost této figury, která prozrazuje obratnou stavební konstrukci, avšak omezenou životaschopnost. Vzpomněl jsem si, nevím proč, na Jacka Nicholsona v komedii Lepší už to nebude...
Ani hudební doprovod, tvořený Radůzinými vystoupeními a písněmi irského rockera Glena Hansarda, se nestává stmelujícím prvkem. Naopak v nesmyslné pobočné klipové rovině, která snad měla něco dokreslovat, se bezdůvodně osamostatňuje a vyvazuje z dramatické tkáně. Kameramanská práce Jana Malíře též vytěžila pramálo z nabízejících se možností. Zašedlá ošuntělost českého prostředí i lyricky zadumaný půvab italské krajiny jsou jen vyšeptalým klišé, jimž chybí významotvornost třeba již zmíněného Štěstí. Jednoduše řečeno, Kráska v nesnázích mě příliš nenadchla, cítím v ní příliš spekulace a nedomyšlených ambicí. Škoda.
