Průhledy do prosté spleti osudů, na lidi, kteří prožívají své drobné i větší bolístky, nabízejí prožitek, který se neumenšuje ani po letech. Není důležité, že dění se soustředí právě do prostředí jedné omšelé, nepříliš vábně vyhlížející nemocnice. Právě tam žijí ti, kteří pomáhají ostatním, i když by často potřebovali pomoci sami sobě. Scenárista Jan Procházka při psaní scénáře k filmu Městem chodí Mikuláš vycházel z vlastních zkušeností. Prohlubující se zdravotní potíže a dlouhodobá hospitalizace jej přivedly k niterné pokoře, k hlubokému pochopení onoho zvláštního světa bílých plášťů. Prokázal to již ve Směšném pánovi, kde vyportrétoval pacienta zbaveného vůle žít.
Scénáře J. Procházky realizoval především Karel Kachyňa, avšak na úsvitu normalizace již nebylo na něco takového pomyšlení. Procházka, podepsaný pod výsostně politickými látkami jako Ucho, se ocitl mezi osobnostmi komunistickým vedením státu nejproklínanějšími. Režisér vzpomíná, že scénář vznikl kolem roku 1970 a měl se tehdy i točit: „Ale vlivem tehdejšího mocenského klimatu k tomu nedošlo. A problémy, které navozuje, jsou dnes možná aktuálnější než tehdy.“ Musel čekat více než dvě desetiletí, než tuto látku směl převést – zásluhou České televize – do filmové podoby.
Sváteční čas kolem blížících se Vánoc i do provinční nemocnice vnáší povědomí, že bychom se k sobě měli chovat laskavěji. Znesváření protagonisté, sotva následováníhodní, aspoň tehdy si dokáží vyjít vstříc. Autoři je vykreslují ve všemi vadami a neblahými závislostmi. Poznáme strohou, pedantickou vrchní sestru (Eliška Balzerová), věčně zadluženého, opíjejícího se doktora (Josef Abrhám), naivní, beznadějně zamilovanou sestřičku (Alena Mihulová). A také rozjíveného, vyzývavého kluka (Daniel Douda), který vládne dětskému nemocničnímu pokoji. Právě tento neposedný hoch, jenž si nepřipouští nějaké mravní zábrany a nikoli náhodou získal přezdívku „Lže a krade“, si usmyslí, že své malé spolupacienty pobaví v mikulášském převleku. Jenže zákazy i vážné zranění ruky, které utrpěl při přelézání plotu, mu to znemožní.
Procházka neskrývá apelativní dikci, když ukazuje, jak mládencův zamýšlený počin aspoň načas stmelil rozhádané oddělení, naznačil možná východiska. Kachyňa tento příběh obdařil zvláštní protepleností, takříkajíc poezií všedního dne. Vyhýbá se zbytečným okrasám (byť k ornamentálnosti míval v minulosti sklon) a trpělivě buduje rozkolísanou strukturu narušených mezilidských vztahů, naplněných starými, stále ještě neodeznělými výčitkami. Ale neméně působivě ukazuje rozpoložení dětských pacientů, různě řešících psychicky náročnou situaci, v níž se ocitli.
Městem chodí Mikuláš je dílo vypravěčsky zklidnělé, obrazově nevtíravé, podepřené věrohodným hereckým ztvárněním. Vyhýbá se přemrštěnostem jakéhokoli druhu. Zvláště si cením Elišky Balzerové, která výtečně postihla mentalitu stárnoucí ženy, která si po zklamání v lásce jako obrannou hráz kolem sebe vytvořila odtažité, nepřístupné jednání. Neméně strhující je ustavičně provokující výrostek, stresovaný nefungujícím rodinným zázemím. Daniel Douda mu dal mimořádnou bezprostřednost, vyváženě postihl jak sporné povahové rysy a nezvládnutelnost, tak nečekaně přejícné srdce, které se pod touto drsnou slupkou skrývá. Ostatně i Abrhám předvedl působivou studii opilcova ranního vstávání. Všechny hlavní postavy tak stvrzují (byť přece jen v mechanickém rozvržení), že nepřístupným zevnějškem si chrání své různým způsobem zraněné nitro před tlaky vnějšku.
Určující významovou polohou snímku je smířlivost, která prosakuje posmutnělou (před)vánoční atmosférou. Na výsledném vyznění, které nikde neklesá k melodramatické plačtivosti ani citovému vydírání, se nemalou měrou podílí i při vší pošmournosti pastelově něžná kamera Vladimíra Smutného. Zaujme barevným řešením i obrazovými kompozicemi sekundujícími pocitům jednotlivých aktérů, přidat lze i meditativní, jímavou hudbu Pera Hapky. Snímek Městem chodí Mikuláš patří k posledním odezvám plodných šedesátých let. Akcentuje mravní dilemata, stále si udržuje důstojnost zabydlování nezastřeně modelového půdorysu.
