Legenda o udatném keltském králi Artušovi a jeho dvanácti rytířích zasedajících kolem kulatého stolu se téměř v každé dekádě dočkala filmového zpracování. V paměti nejvíc utkvěla Boormanova stylová fantasy Excalibur (1981), zatímco do letošního léta poslední verze První rytíř (1995) již dávno upadla v zapomnění. Nejnovější podoba bájeslovného příběhu nazvaná Král Artuš vznikla v produkci Jerryho Bruckheimera a její režie se ujal Antoine Fuqua (Training Day). Tvůrci filmu od počátku natáčení zdůrazňovali, že chtějí vytvořit realističtější verzi legendy než jejich předchůdci. Vycházeli přitom z předpokladu, že se historici zmýlili a že pověst o Artušovi vznikla na základě života skutečného člověka. V příběhu se oprostili od veškeré její magičnosti i fantasy prvků (což je podobně absurdní jako vypustit z filmu Trója antické bohy) a dobrodružství titulního hrdiny zasazují do rádoby historických kontextů v dobách mezi zhroucením říše římské a nástupem temného středověku.
Jenže ony „historické“ (ne)souvislosti se zdají být neuvěřitelnější než všechna Merlinova kouzla dohromady. V onom „pravdivém“ příběhu odehrávajícím se ve druhé polovině 5. století je Artuš (nevýrazný Clive Owen) římským vojevůdcem. Jeho družina je složena ze sarmatských válečníků, kteří po patnáct let museli bojovat za říši římskou a nyní jejich zbytky čeká poslední úkol: zachránit v provincii Britannia římského senátora i jeho rodinu před útoky barbarských Sasů. Při záchranné misi se Artuš (respektive Artorius!) zamiluje do nebojácné Guinevere (Keira Knightleyová) a pod vlivem někdejšího nepřítele Merlina (nikoli čaroděje, ale vůdce piktského „lesního“ kmene) si uvědomí, že je lepší než bojovat za zájmy cizí země padnout za svobodu vlastního národa.
Antoine Fuqua sice tvrdí, že jeho snímek je založen více na realitě než na mýtech (zapomeňte na svatý grál či na Excalibur), nicméně s nějakou historickou věrohodností si scenárista David Franzoni (stejně jako v případě Gladiátora, pod nímž je také podepsán) hlavu nelámal. Stačilo mu jen pár autentických jmen a historických detailů, jež se mu staly „dějepisnými“ opěrnými body pro jeho vyfantazírovanou historku. Pasování Artuše do role proti svému lidu bojujícího velitele v Britannii (ačkoli ta přestala být římskou provincií již roku 407 a říše římská byla o šedesát let později na pokraji zkázy) se zdá značně pochybné, stejně jako skutečnost, že by si římský senátor rozhodl svůj domov postavit vně Hadriánova valu, tj. uprostřed nepřátelské „země medvědů a orlů“ (kde se obzvlášť pěkně vyjímají antické sochy). Artuš se tak spíše podobá Willisovu veteránovi z Fuquaova akčního filmu Slzy slunce, který zpočátku také pouze vykonával rozkazy, aby se v něm uprostřed hrůz v nigerijské džungli hnulo svědomí a stal se ochráncem žen a dětí.
Zdůrazňovaná historičnost trpí ještě několika dalšími nešvary hollywoodských velkoprodukcí: dialogy přetékají siláckými výrazy a chronologicky vykolejenými emancipačními výlevy (rozprava Guinevere s Lancelotem o hrozbě jejího/jeho znásilnění). Nesrovnalosti či spíše nedbalosti nalezneme i v oblasti dramaturgické: v prologu se tvůrci tváří, že vypravěčem bude Lancelot, od tohoto záměru ale posléze upouštějí. Lancelot se stává pouze jedním z členů družiny, kteří mají známá jména (Tristan, Galahad, Gawain...), nikoli ale nezaměnitelnou identitu. Autoři dokonce zcela ignorují Lancelotovy cizoložné pletky s Guineverou, která připomíná spíše po zuby ozbrojenou Rudou Sonju zkříženou s princeznou bojovnicí Xenou. Pokud byla z legendy vypreparována mystika, magie, rytířství i láska, nezbylo v ní už nic jiného než pouze Gladiátorem poučené, jenže bez Scottova inscenačního mistrovství natočené bitevní vřavy.
Snímek, v němž rezonuje echo Statečného srdce, Posledního samuraje i Sedmi statečných (a chcete-li, můžete v něm také nacházet paralely mezi novodobým americkým impériem a současnými událostmi v Iráku), působí nepřesvědčivě, zdlouhavě a navíc postrádá napětí i spád. Jeho popcornovou unifikaci ještě navíc dotváří sterilní partitura Hanse Zimmera, jehož pseudomystická, enigmatický ženský vokál využívající orchestrace zcela ignoruje místo i dobu, kde se příběh odehrává. Tvůrcům se ani nezdařilo navodit drsnou násilnou atmosféru dané doby: snímek jako by byl potřísněn pouze „čistou špínou“. A celý jeho historický revizionismus ve své pošetilosti a svévolnosti není o nic realističtější, než jak tuto anglosaskou mytologii dříve zpracovali tvůrci filmů Excalibur či Monty Python a svatý grál.
