Nebude přeháněním konstatovat, že Wan měl už na počátku své kariéry několikanásobné štěstí. Původem pochází z Malajsie, vyrostl však po udělení pobytu v Austrálii, zemi pověstné svou přísnou imigrační politikou. Dost možná by se na režijní dráhu vydal i ve svém rodišti, stěží by se tu však seznámil s hercem a scénáristou Leighem Whannellem. Právě jejich společná tvorba to značné míry definovala nejlepší Wanovy filmy.
Wan společně s Whannellem například na počátku své dráhy sepsali scénář ke krátkému filmu Saw (2003). Když výsledný produkt, v němž Whannell sehrál jednu z rolí, pak promítli filmovému producentovi Greggu Hoffmanovi, dostali promptně smlouvu na celovečerní verzi příběhu, z něhož se rok na to vyklubala Saw: Hra o přežití. Ačkoliv Wan nerežíroval žádné z (pod)průměrných pokračování, jeho vynález komerčně velmi úspěšné série Saw ukázal, že v něm tkví obrovský potenciál. Pointa úspěchu prvního filmu však neležela jenom ve Wanově režii, ale i úsporném zasazení a zvratech z Whannellova pera.
Jak Wan, tak i Whannell se následně na několik let upíchli do projektů horších kvalit, než se v roce 2011 vrátili comebackem Insidious. Opět se potvrdila síla jejich společné práce, přepisující moderní hororové trendy. Čtyři roky na to se Wan dostal na dosavadní tvůrčí Olymp, a Whannell se konečně rozhoupal ke svému režijnímu debutu skrze třetí díl Insidious.
Wanův letošní úspěch už má své konkrétní obrysy v podobě horentních výdělků Rychle a zběsile 7. Ani dříve nebyly Wanovy a Whannellovy filmy co do tržeb žádnými troškaři, naopak se jejich filmy proslavily minimálním rozpočtem a horentními výdělky - jeho Saw: Hra o přežití a Insidious stály jenom několik milionů, a utržily pak skoro sto. Letos přesto této své pověsti nasadil korunku, když na první pokus bezproblémově ukočíroval režii velkofilmového Rychle a zběsile 7 (rozpočet ukousl skoro 200 milionů dolarů), aby pak snímek proměnil ve zlatý důl s globálními souhrnnými tržbami jednoho a půl miliardy dolarů.
Nový přístup k hororu
Na výsledek Whannellova debutu skrze režii Insidious 3 se stále čeká, již nyní lze však říct, že dvojice svou prací přišla s novou krví v hororovém žánru. Jejich společná filmografie skrze série Insidious a Wanovo následné V zajetí démonů, na němž sice Whannell už nepracoval, ale působí jako duchovní pokračování Insidious, se vyjadřuje kombinací několika do té doby vcelku neslučitelných nápadů. I za jejich vytvoření je Whannell minimálně částečně odpovědný.
Horory dvojice se tak například umně využívají toho nejlepšího z found footage filmu alias "blairwitchoven", aniž by tímto způsobem ale natáčely celou svou stopáž. Jak Insidious, tak i V zajetí démonů obsahuje scény, v nichž postavy lovců duchů natáčejí materiál "ruční kamerou". Další významná kudrlinka jejich hororů je přítomnost duchařského nadpřirozena, viditelného opět na Insidious i V zajetí démonů. To přitom v posledních dvou dekádách poněkud ustoupilo do pozadí. První poloviny Wanových hororů jsou díky tomu notně povědomým zážitkem, přičemž ve druhé polovině naopak de facto dochází na přesun zápletky a stylu do jiného žánru s vlastními pravidly, ztělesněné příchodem “lovců duchů”. I to je Whannellova scénáristická fičura zopakovaná Wanem ve V zajetí démonů.
zdroj:
tisková zpráva
Nutno říct, že moderní horory se už pěkných pár let nacházejí ve stagnujícím stavu. Duchařina vyšla z módy koncem 70. let se snímky jako Mlha, sérii Poltergeist nebo Kubrickovým Osvícením. Od 80. let začalo docházet spíše na horory s teenagery (Noční můra v Elm Street, Halloween, Pátek 13.), částečně se sebeparodickými elementy (Vřískot, Evil Dead) spíše než s tradičním strašením diváků. Po přelomu tisíciletí sice postmoderní utahování si ze sebe sama trochu ustoupilo, nově se však objevily japonskými horory inspirované technohorory, kde byly útoky duchů a podobných potvor šířené VHS kazetami, řetězovými e-maily a podobnými cestičkami nového věku. Vedle nich pak často stály i již zmíněné found footage filmy, a samozřejmě zombies.
zdroj:
tisková zpráva
Wan s Whannellem naproti tomu přinesli skoro až retro klasické zpracování známých duchařin ve stylu, který více sedí modernímu, žánrů znalému divákovi, očekávajícímu, že se postavy nedají lacino. I když je pravda, že jejich horory rozhodně staví na ramenou 70. let, nabízejí mnohem komplexnější problémy pro diváky zmlsané překomplikovanými zápletkami. A to je v době absurdního úspěchu triviálních filmů jako Paranormal Activity přece jenom menší zázrak. Snad se Whannellově Insidious 3 bude opakovat stejně, jako se na něj došlo i pár týdnů nazpět ve Wanově sedmému Rychle a zběsile.
