Dreamgirls režiséra Billyho Condona (natočil film Kinsey) se pokouší o totéž, co se povedlo před několika lety Chicagu: převést úspěšný broadwayský muzikál na hollywoodské plátno a udělat z něj pokud možno oskarový trhák.
Chicago patřilo mezi muzikály „klasické“, založené na tom, že se postavy uprostřed běžných činností dávají jakoby nic do zpěvu, ve kterém je se stejnou samozřejmostí doprovází hudba nepocházející ze zobrazovaného světa (takzvaně nediegetická). Dreamgirls tento model mísí s žánrem hudebního filmu, kde muzika tvoří organickou součást děje (tedy je diegetická: ve scéně hraje reálně z pódia, z reproduktorů atd.).
Dreamgirls jedou důsledně v kolejích hudebního filmu celou první třetinu. Vyprávějí o ženském černošském vokálním triu z šedesátých let The Dreamettes, které se na soutěži talentů seznámí s ambiciózním manažerem Curtisem Taylorem Jr. (Jamie Foxx). Ten z nich udělá křoví pro oblíbeného zpěváka Jamese „Bouřliváka“ Earlyho (Eddie Murphy) a později samostatnou skupinu. Tehdy však musí dosavadní sólová vokalistka Effie (Jennifer Hudsonová) ustoupit do pozadí. Právě její lamentace je prvním krokem do hájemství muzikálu – krokem pro člověka neznalého broadwayského pozadí filmu dost nečekaným.
První třetina je z celých Dreamgirls nejpovedenější. Divák je okamžitě vržen do středu dění, šlapající muzika neustane prakticky ani na vteřinu, scény vzestupu The Dreamettes se řítí kupředu ďábelským tempem a třešinkou na vrcholu tohohle dynamitového dortu je Effiin hlas mocný jako tornádo. Poté však film upadá do klišé dějových i formálních. Z Effie se stává odvržená svobodná matka, druhé dvě Dreamettes – Deena (Beyoncé Knowlesová) a Lorrell (Anika Noni Roseová) pokračují dál jako The Dreams a utvoří páry s Taylorem, respektive s Earlym. Po raketovém vzestupu nenásleduje pád, ale stagnace, hvězdné manýry a další peripetie, vrcholící v očekávatelném finále. Snímek ztrácí tempo, je příliš dlouhý a dopředu se posouvá mechanicky pomocí scén vystoupení a montáží komprimujících čas.
Problematicky dopadá zmíněné míchání diegetické a nediegetické hudby. Když se například Effie pokouší o comeback, je ve scéně konkurzu přítomná jen ona a klavír, ale k songu se přidají bombastické aranže včetně bicích, dechů a smyčců, což nepůsobí organicky. Oproti tomu scéna, v níž se Effie láme srdce do vynikající písně And I'm Telling You I'm Not Going, je sama o sobě natolik vypjatá a inscenovaná, že v ní muzikálová stylizace nevadí.
Pro fanouška černošské hudby šedesátých a sedmdesátých let jsou Dreamgirls povinností a výhrady vůči formě nebo obsahu u něho do značné míry odpadají. Běžnému divákovi je může vykompenzovat faktografická stránka filmu. Dreamgirls vynikajícím, nenásilným způsobem dokumentují, jak se hrubozrnné rhythm & blues vyvinulo přes uhlazenější soul a tanečnější funk až do sexem nabitého diska. Montážemi novinových titulků či ilustračními scénami zachycuje film dobovou atmosféru: válku ve Vietnamu, násilnosti na ulicích Detroitu (tehdejšího epicentra R&B) atd. Poučně působí scény, jež ukazují zákulisní taktiky typu podplácení DJů nebo způsob, jakým „bílá“ muzika běžně vykrádala hudbu „černou“. Časté jsou odkazy na konkrétní reálie, viz například parafráze skupiny Jackson 5 nebo obalů desek The Supremes.
Obecné kvality filmu nejvíc vystihují nominace na Oscary. Dreamgirls nominací pobraly ze všech letošních kandidátů nejvíc - osm. Tři jsou za jednotlivé písně, dále si nominaci vysloužili představitelé Earlyho a Effie, autoři kostýmů, výpravy a střihu zvuku. Dohromady to dává solidně obsazený hudební retrofilm s opulentními vizuály, který sice zabere spíše v Americe, do jejíž kultury je pevně zasazen, ale neměl by propadnout ani kdekoliv jinde.
