Film získal Oscara za rok 2004 v kategoriích nejlepší herec v hlavní roli (Jamie Foxx) a nejlepší zvuk (Scott Millan, Greg Orloff, Bob Beemer, Steve Cantamessa).
Ray Charles patřil bez pochyb mezi nejvýznamnější osobnosti světové „pop-music“. Byl fenomenálním klavíristou a zpěvákem, i jedním z největších hitmakerů šedesátých let. Zároveň byl slepý, ale dá se říct, že jeho handicap ho nikdy před ničím nezastavil…
Charlesův příběh sledujeme od chvíle, kdy se jako dospělý vydává do Seattlu. Do města, kde na něj možná čeká velká šance v místním kabaretním klubu (před kterým potkává Quincyho Jonese, tehdy ještě coby žebráka). Tam zaujme nejen jako „slepý klavírista“, ale především jako geniální skladatel a jeho blues-rockové písně padnou publiku do noty už první večer. Brzy se kolem jeho osobnosti začne motat horda hladových manažerů, kteří by si chtěli něco utrhnout na vycházející hvězdě, ale i nahrávací společnosti, které v Rayovi vidí slibný potenciál. Jak už to bývá, přicházející popularita má i svou temnou stránku …
Hlavní role Raye Charlese se zhostil Jamie Foxx. Ještě minulý rok se jednalo jen o nevýrazného černošského herce, kterých je v Hollywoodu celý zástup. Pak ale přišla role v Collateral a Rayovi a ze dne na den si Foxx získal obdiv kritiků i filmových fanoušků. A nejen to: za obě role má nominaci na Oskara, za roli Raye Charlese pochopitelně hlavní. Foxx na sebe ve filmu strhává maximální pozornost. Roli Raye dokonale zvládá nejen tělem, ale přímo z něj čiší jeho svůdnická a podmanivá (a zároveň temná) osobnost. A lehkost, s jakou Foxx svůj part zvládá je odzbrojující.
Foxxův talent a snad i poslání pro tuto roli rozpoznal i režisér Taylor Hackford (Ďáblův advokát, Doloros Claiborne). Vynechává zbytečné režijní exhibice a dává Foxxovi maximální prostor – jeho výkon spíše dokumentuje. Ale je zde mnoho pasáží, ze kterých mám pocit, že dalším hrdinou snímku je sám Hackford. Jedná se především o doslova kouzelné scény Rayových koncertů, kdy můžeme sledovat počáteční omámení posluchačů jeho hudbou (nejprve jen v menších klubech, později v ohromných sálech). Dokonalá je i scéna, kdy Ray nevědomky předčasně ukončí koncert a jeho promotér za něj nechce zaplatit. Ray se vrátí na pódium a s doprovodnou kapelou improvizuje jeden ze svých největších hitů. Podobné scény Hackford zvládá bezchybně, zaujmou ale i ty, ve kterých se více dovídáme o Rayově osobnosti. Kupříkladu jeho metody svádění jsou skutečně zajímavé…
Film Ray se v oscarových nominacích za rok 2004 objevil hned v šesti kategoriích: jako nejlepší film, za nejlepší herecký výkon (Foxx), režii (Hackford), mix zvuku, střih a kostýmy. Byla by velká škoda, kdyby si snímek neodnesl minimálně sošku za hlavní herecký výkon, který je opravdu znamenitý.
