Jim Jarmusch. Je třeba říkat více? OK, možná snad dodejme ještě: Jim Jarmusch a upíři. Tím bychom mohli celou recenzi vlastně i ukončit, poněvadž zavilým cinefilům by k erupcím blaha bohatě postačilo už vyslovení jména režiséra dramatu Přežijí jen milenci. Skutečnost, že se zde řeší upíři a historie lidstva, je už vcelku podružnou skutečností, Jarmusch by totiž své věrné upoutal i filmem z prostředí popelářů. Naopak zbylí, většinoví diváci mají vcelku dobrý důvod, proč se Jarmuschovým „Milencům“ opět vyhnout. Pojďme ale pěkně popořadě. 

Dnes si dovolím vás upozornit na jednu 50 let starou nadčasovou Disneyovu klasiku, které je u nás velmi málo známá, a kterou byste si měli doplnit během nejbližších dnů, protože to budete potřebovat...

O sérii X-Men vždycky velmi razantně říkám, že nejsem jejím fanouškem. Příliš organizovaná skupinka mutantů v čele s diktátorským plešounem na invalidním vozíku mi připomíná firemní sektářství zahraničních korporací a prostoduchost jejich boje proti těm „zlým“ mne uvádí v šílenství. Jedinou postavu z jejich univerza, kterou jsem si opravdu upřímně oblíbil, je Wolverine. Ten chlápek ví, co je dobro, ale nenechá si od nikoho kecat do života. A svůj styl si udržel ve svém dalším filmu.