Jakkoliv je Zuřící býk v obecném povědomí zafixován jako boxerský film, box v něm představuje jen jeden z několika prolínajících se plánů. Kromě něj tu jsou všechny tři obvyklé motivy režiséra Martina Scorseseho (násilí, New York a křesťanská symbolika), je zde zachycení způsobu života první generace Italoameričanů, velkou roli hraje podivný manželsko-bratrský trojúhelník, daleko se nedostanete bez psychoanalytického výkladu, své místo má kritika maskulinního uchopování světa, zapomenout nesmíme ani na okolnosti vzniku... A všechny tyhle roviny se setkávají v příběhu muže, který dokázal poslat k zemi všechny včetně sebe samotného.

Než se pustil do Zuřícího býka, byl Scorsese na dně. Kokain, deprese z neúspěchu muzikálu New York, New York a krize manželství ho přivedly do nemocnice, kam mu jeho dvorní herec Robert De Niro (do té doby se Scorsesem natočil tři filmy, do dnešního dne osm) přinesl autobiografii Jake LaMotty (*1921), někdejšího boxerského šampióna ve střední váze. První verzi scénáře napsal už dávno předtím na De Nirův popud Paul Schrader (scenárista Taxikáře, jiného Scorseseho/De Nirova majstrštyku), druhou teď vypracoval Mardik Martin (Špinavé ulice, opět Scorsese/De Niro). Co se mělo stát jeho posledním filmem - a proto v něm taky režisér zavrhl jakékoliv kompromisy - pro Scorseseho nakonec znamenalo terapeutickou zkušenost a autorské znovuzrození. Finanční podporu jim kupodivu nezajistil nikdo jiný než producenti Rockyho.

V Zuřícím býkovi je box prostředím, ne tématem. Všechno hlavní vychází ze zoufalého zápasu chlapa, který se svými démony neumí bojovat jinak než pěstmi; z jeho vlastního srdce temnoty. Životní story Jakea LaMotty není příběhem boxera ani špatného člověka, nýbrž ztracené duše, hledající únik před vlastní nezvladatelnou sebedestruktivní agresivitou, kterou si on navíc sám uvědomuje. Animálně jednajícího LaMottu/De Nira zevnitř pohání nerozlučitelná směs zuřivosti, paranoiy, arogance, adrenalinu, strachu, pocitů viny, paralyzující žárlivosti, nízkého sebevědomí, testosteronu a sexuální nejistoty včetně latentní homosexuality. Tenhle koktejl by porazil každého; a Jake, zvířecí nátura a bezelstný trumpeta v jednom, bere cestou k zemi s sebou i ty, kteří jsou mu nejbližší: manželku Vickie a bratra/manažera Joeyho.

Syrová a brutální charakterová studie Jakea LaMotty se věnuje jeho životu osobnímu i profesionálnímu. Protože to samé šílenství, které z něj v ringu udělalo (byť jen krátkodobého) šampióna, mu naprosto zničilo osobní vztahy, a naopak: za všechno zlé, co provedl Vickie a Joeymu, se nechával v ringu přizabíjet, aby došel aspoň jakéhosi vykoupení. Film pomocí flashbacků pokrývá třiadvacet let LaMottova života: od skromných začátků z roku 1941 přes vzestup a pár až po ten tragikomický výstup v jakési show v roce 1964 Zuřící býk zachycuje postupný rozpad Jakeovy bijící a bité duše a stává se tak pravým opakem heroického modelu Rockyho. Jake se v ringu bije za jedinou věc: aby v sobě našel vnitřní klid.

Říct, že taková role vyžaduje opravdu dobrého herce, je nepochopení situace: Robert De Niro a Zuřící býk jsou jedno tělo a jedna duše, Robert De Niro je Jake LaMotta. Oddaný vyznavač Stanislavského metody a odchovanec Actors Studia De Niro kvůli roli přibral a zase shodil třicet kilo, naučil se boxovat jako profesionál, pomocí maskérů přesvědčivě zestárl o třiadvacet let, dokázal se změnit z hladového kluka z Bronxu ve slizkého majitele baru kdesi na Floridě... A potom - ty scény! Když nutí svého bratra, aby ho praštil jak nejsilněji dokáže; když bratra a svou ženu podezřívá ze společné nevěry; když první manželce "vysvětluje", jak mu má dělat steaky; když rozbije obličej na kaši protivníkovi, o kterém si Vickie dovolila říct, že vypadá dobře; a hlavně, když ze svého velmistrovského pásu vymlátí drahokamy, aby je mohl dát do zastavárny, kde se pak dozví, že za nepoškozený pás by byl dostal mnohokrát víc...

Říká se, že De Niro LaMottu polidštil, aniž by přitom obrousil jeho hrany. Joe Pesci a Cathy Moriarty v rolích Jakeových nejbližších mu pak poskytují tu nejlepší podporu. Tehdy téměř neznámý Pesci přitom chtěl před Zuřícím býkem seknout s herectvím a otevřít si restauraci. Cathy do té doby neměla s filmem žádné zkušenosti, což dělá z jejího výkonu skutečný svátek. Stát se neodolatelnou patnáctiletou blonďatou královnou asi nebyl takový problém, protože tak zkrátka vypadala, ale předvést už v osmnácti všechny nuance zkaženého života ženské zestárlé ve špatném manželství je malý zázrak.

Zuřícího býka si dále nelze představit bez syrové, naturalistické, ale přitom černobílé kamery Michaela Chapmana, ostatně bývalého dokumentaristy (dále švenkr na Kmotrovi a Čelistech, kameraman Taxikáře, nominovaný na Oscara za kameru v Uprchlíkovi). Chapman funguje v dokonalé souhře se střihačkou Thelmou Schoonmaker (od Zuřícího býka - svého prvního celovečeráku! - stříhala všechny Scorseseho filmy). Jejich spolupráce, korunovaná speciálními efekty, které se zapsaly do encyklopedií, triumfuje ve scénách z ringu: natáčely se deset týdnů místo plánovaných dvou a ačkoliv trvají dohromady jen deset minut, obsahují v sobě tolik intenzity jako jiné boxerské filmy celé. Scorsese jejich pravidla ostatně do značné míry porušil: nejenže kameru umístil do ringu, aby divák mohl zažívat to, co LaMotta, ale navíc tvar a velikost ringu podle potřeb měnil, čímž subjektivní efekt ještě zesílil. Souboje jsou sesekány do desítek kratičkých záběrů a disponují tak neuvěřitelnou dynamikou. Každý úder je doprovázený zvuky mašírovaných melounů a rajčat smíchanými se zvířecím vrčením a ptačím křikem; v obrazu po úderech následují spršky krve, potu a slin ze speciálně ukrytých trubiček. Efekt dotvářejí vybuchující blesky fotoaparátů, podkreslované zvukem rozbíjených skleněných tabulí. Tohle všechno si během filmu možná neuvědomíte, ale rozhodně to cítíte. Scorsese se pro černobílý obraz rozhodl mimo jiné i proto, že v barvě nechtěl ukazovat tolik krve; takhle ji mohla suplovat tmavá čokoláda Hershey's.

Zuřící býk si příliš komerčního úspěchu neužil a z osmi oscarových nominací proměnil jen dvě: za De Nirovo herectví a za střih. Sošku za režii a nejlepší film tehdy získal Robert Redford se svými Obyčejnými lidmi, ale jak už to bývá, historie ukázala, jak moc akademici podléhají momentální náladě doby: dnes je Zuřící býk považován za nejlepší (americký) film 80. let. Ať už si o těchhle anketách myslíte cokoliv, nepochybujte o tom, že mezi prvních pět se vejde.