Martin Scorsese (17.11.1942, New York) patří mezi první generaci amerických režisérů, kteří se filmařině nenaučili v ateliérech, nýbrž na univerzitách. Tito tvůrci (vedle Scorseseho například Steven Spielberg, Francis Ford Coppola, Brian De Palma či George Lucas) si vytkli za cíl spojit klasické filmové dědictví s nejnovějšími výboji evropské moderny (zejména s francouzskou Novou vlnou), vyvzdorovat si na velkých studiích relativní nezávislost a nepřijít přitom o komerční úspěch. Scorsese sice nevydělal tolik peněz jako jiní jeho souputníci a s tlakem studií se vypořádává dodnes, nicméně jeho místo v dějinách kinematografie je nezpochybnitelné. Stejně jako jeho láska k filmu, kterou často dokazuje například dokumenty o filmové historii či podporou prezervace klasických filmových děl.
Určujícím se pro něj stalo dětství v italské čtvrti New Yorku, které kvůli astmatu často trávil pozorováním pouličního dění nebo v biografu. Po roční epizodě v církevním semináři (Scorsese pochází z tradiční katolické italskoamerické rodiny) vystudoval film na New York University, kde o sobě dal poprvé vědět několika krátkometrážními snímky. Přelom 60. a 70. let strávil v Hollywoodu spoluprácí na hudebních dokumentech (stříhal například slavný Woodstock), aby se posléze přesunul zpět do New Yorku a natočil tam své průlomové Špinavé ulice (1973), kolekci autobiografických příběhů s gangsterskou tematikou a religiózním přesahem.
Na výtky, že není schopen zrežírovat film s méně vyhroceně mužským viděním světa, pádně odpověděl úspěšným "ženským" melodramatem Alice už tady nebydlí (1974), ale hned následujícím Taxikářem (1976) se vrátil k maskulinním hrdinům a špíně New Yorku. Taxikář přinesl temnou studii individuální psychopatie na pozadí analýzy neurotičnosti a latentního násilí v celé americké společnosti v době konce války ve Vietnamu a znamenal Scorseseho první umělecký vrchol. Robert De Niro, který v Taxikáři zahrál strhujícím způsobem hlavní postavu taxikáře, se stal Scorseseho „dvorním“ hercem a dosud se objevil v jeho osmi filmech.
Týž herec se spolu s Lizou Minnelli představil coby ústřední dvojice netradičního muzikálu New York, New York (1977), po jehož komerčním neúspěchu se Scorsese na skok vrátil k hudebním dokumentům a natočil Poslední valčík (1978) o doprovodné skupině Boba Dylana The Band. Následující Zuřící býk (1980) se rodil ztěžka během režisérovy vleklé životní krize, měl se stát jeho posledním titulem. Namísto toho dodnes představuje možná to nejlepší z jeho tvorby. Zuřící býk, považovaný za nejlepší americký film 80. let, je strhující charakterovou studií (Scorseseho výsostný žánr) sebedestruktivního boxerského šampióna Jakea La Motty (opět Robert De Niro), v níž najdeme všechno to, co dělá Scorseseho Scorsesem: výraznou práci se subjektivitou postav, netradiční rakursy, dynamický střih, kulisy New Yorku, precizní prokreslení prostředí, hudbu evokující atmosféru doby, mravní nejednoznačnost či vnitřní konflikty antihrdiny.
80. léta však pro Scorseseho i po tomto vrcholném díle znamenala období vleklých zápasů s producenty a režií na zakázku. Mezi ně patřila černá komedie Po zavírací době (1985) či komerčně veleúspěšná, nicméně nepříliš "scorseseovská" Barva peněz (1986) z prostředí kulečníkových heren. Teprve poté mohl Scorsese realizovat svůj vytoužený film s novozákonní tematikou, adaptaci románu Nikose Kazantzakise Poslední pokušení Krista (1988), která mu vynesla jak mnohá ocenění, tak odsudky od křesťanských organizací. Režisérův návrat do formy pokračoval prostřednictvím Mafiánů (1990), rozsáhlé gangsterské ságy podle skutečných událostí, která je dnes považována za pravděpodobně nejlepší film z prostředí organizovaného zločinu vůbec.
Po Mafiánech se Scorsese ocitl v pozici všemi uznávaného klasika a mohl tak v 90. letech konečně točit víceméně bez omezení ze strany studií - ovšem s různorodými výsledky. Do tohoto období spadá jeho komerčně vůbec nejúspěšnější snímek, thriller Mys hrůzy (1991), dále výpravné kostýmní drama Věk nevinnosti (1993), odehrávající se ve vyšších společenských vrstvách New Yorku 70. let 19. století., nebo ambiciózní pokus o navázání na Mafiány Casino (1995). Kundun (1997), který popisuje mládí čtrnáctého Dalajlámy, znamenal zajímavou paralelu k předchozí meditaci o životě Ježíše. Dva následující Scorseseho snímky, drama Počítání mrtvých (1999) s Nicolasem Cagem v hlavní roli a historicko-epické Gangy New Yorku, znamenají návrat do režisérova milovaného rodného města, kdežto Letec (2004) líčí životní dráhu leteckého průkopníka a hollywoodského magnáta Howarda Hughese. Právě tento snímek patřil k horkým kandidátům na Oscara, film samotný si však ocenění nakonec neodnesl a Scorsese neproměnil ani svou pátou režijní nominaci. Ke svému ústřednímu tématu - zkoumání amerického podsvětí - se vrátil v nejnovějším snímku Skrytá identita (2006). Přes New Yorkem dal tentokrát přednost Bostonu, bez své nové herecké hvězdy se ale neobešel - již potřetí svěřuje ústřední roli Leonardu DiCapriovi. A Scorsese se díky němu konečně dočkal vysněného Oscara za režii. Film byl navíc vybrán jako celkový oscarový vítěz. K hudebním filmům se po letech vrací dokumentem Rolling Stones (2008), věnovaný stejnojmenné legendární skupině.
