Problémem filmu je nepřiměřená hollywoodská idealizace. Paul Potts (James Corden) je vyobrazen jako typický outsider, který není bůhvíjak krásný či sebevědomý, a proto nemůže najít lásku. Odmalička se chce stát operním pěvcem a vrstevníci i otec mu kvůli tomu dávají co proto. On se přesto nevzdává, seznamuje se přes internet s dívkou a odjíždí do Benátek studovat operní zpěv. Navzdory mnoha překážkám nakonec oslní i samotného Simona Cowella a stane se operní hvězdou. Toto je ukázková pohádka s nálepkou „podle skutečné události“, ale věřit jí lze jen stěží.
zdroj: Archiv
Natočit odlehčenou variaci na filmy Billy Elliot a Walk the Line není marný nápad, ale vyprávět s vážnou tváří příběh vítěze Britain's Got Talent coby hrdiny stíhaného útrapami osudu také není příliš košer. Oprostíme-li se od tvrzení, že je film inspirován skutečností, dostává se nám neškodné britsko-americké komedie, která sice není kdovíjak objevná, ale rozhodně neurazí.
V jednoduchosti je síla
Patrně nejlepší dějovou linkou filmu je vztah mezi Paulem a jeho ženou Julie-Ann (Alexandra Roach). Kupříkladu scéna, kdy jde Paul na první schůzku se svou Julie-Ann, v květinářství už mají zavřeno a místo pugetu jí koupí oranžovou svítilnu. Laciné? Nesmírně. Film se v těchto chvílích zvrtává v prachobyčejnou komedii na nedělní odpoledne, nicméně režiséru Davidu Frankelovi (Marley a já, Ďábel nosí Pradu) je tento žánr nejbližší, což je také ve finále znát. Například postavy hyperaktivní matky (Julia Walters) či přiožralého vedoucího obchodu s mobilními telefony, byť jsou šablonovité sebevíc, pronáší fórky a divák se jim bez problémů a upřímně zasměje - zčásti díky dobře vybraným hercům, zčásti díky oné jednoduchosti.
Herci samotní jsou ostatně asi největším plusem filmu. James Corden se skutečnému Paulovi podobá nejen vzhledem, ale ve své roli působí i stejně plaše, skromně a sympaticky. Bezkonkurenčně nejlepší je však Alexandra Roach, které role britské puťky Julie-Ann, jež je zároveň křehkou dívkou a zároveň ženou od rány, byla psána snad přímo na tělo.
zdroj:
tisková zpráva
Komedie a nic víc
Kapitolou samou pro sebe je hudba. Zpěv Paula Pottse je rozhodně jedním z významných lákadel filmu, ale nikoli jeho základním kamenem. Kvalita hudebního projevu je nepopiratelná, krásu italských árií podtrhují i mírně kýčovité (ale nikoli nevhodné) záběry z italských Benátek skoro jak z reklamy cestovní kanceláře. Avšak výběr hudby samotné je striktně omezen na ty naprosto nejznámější melodie, aby se chytil i divák opery absolutně neznalý. Je to trochu škoda, protože tím film už dopředu ztrácí přidanou hodnotu.
Životní šance funguje ve výsledku skvěle v komediální rovině (byť s nulovou invencí), ale jeho výpovědní hodnota coby životopisného snímku je už horší. - kostra příběhu sice stojí na reálných základech, detaily jsou však čistým produktem fantazie scénáristy. Výsledná komedie je nenáročná a úsměvná a po čase určitě zapomenutelná.
Hodnocení: 60 %
