1) Thrillerová odpověď na bondovky, Mission: Impossible (1996)
První snímek z roku 1996 se v dějinách filmů proslavil především trailerem, který prozradil několik trikových momentek - praktika, která se v 90. letech ještě často nenosila. Našinec pak může pamatovat i na natáčení některých scén v Praze. Při zpětném pohledu se však na Mission: Impossible vyjímá i zajímavá odpověď na tehdejší inspiraci špionážního filmu u chytrých thrillerů.
I když si svého času bondovky daly na několik let pauzu, jenom aby se grandiózně vrátily ve Zlatém oku (1995), se Mission: Impossible snažil brát inspiraci jak od nich, tak i od chytřejších filmů ve stylu Jacka Ryana (Jasné nebezpečí, 1994). Film ostatně režíroval Brian De Palma, který se proslavil spíše gangsterkami jako Zjizvená tvář, kde je komplexnější napětí často součástí receptu na úspěch. Ve výsledku mu přesto spíše než snaha o chytrý, nakonec však spíše lehce překomplikovaný scénář pomohla osoba Toma Cruise a kultovní infiltrační scéna na špagátech. I přes slabší první díl ale měla značka slušně našlápnuto - při tehdy obrovském rozpočtu 80 milionů dolarů film utržil celosvětově skoro tři sta milionů.
2) Akční jízda mileniálního ražení, Mission: Impossible II (2000)
Kde bylo u De Palmovy Mission: Impossible možné ještě stopovat snahu o o fous náročnější filmovou zábavu, John Woo se pro druhý díl naplno ponořil do akční vizáře. Příběh si tentokrát pohrával s mileniálními obavami, že biologických zbraní i post-studenoválečné zrady ve vlastních řadách (z té se však v rámci série vykoval často se opakující motiv), spíše než svou story se však Mission: Impossible II definovala vymazlenou typicky asijskou akcí.
Všemožné zpomalovačky, důraz na skoro až superhrdinské přestřelky i honičky, které by spíše než do světa tajných agentů lépe zapadly do Matrixu, činí ze druhého filmu nejrychleji střižený, ač při zpětném pohledu poněkud primitivní snímek. Podobně agresivní byly ale na přelomu tisíciletí mnohé akční filmy - stačí ostatně vzpomenout na Charlieho Andílky, Equilibrium nebo xXx ze sousedních let. Jak je pro sérii typické, Mission Impossible II se namísto definování vlastního stylu znovu spíše vezl na dobové vlně. A nejinak tomu bude i u trojky.
3) Bourneovská ušpiněnost, Mission: Impossible III (2006)
Kde totiž v prvních dvou dílech vypadal svět zdejší špionáže jako práce pro nablízkané, uhlazené supermodely, trojka od J. J. Abramse (Alias, Ztraceni) brala inspiraci spíše z přelomového Jasona Bournea a nejasných kontur. Jason Hunt se najednou nejen potil a špinil, ale konečně znovu spoléhal i na sehraný tým několika zajímavě vykreslených parťáků. Vznikl tak zatím nejkoherentnější film z celé série, v němž není nouze jak o zajímavou akci, tak ani o chytré zvraty.
Třetímu dílu navíc nelze upřít asi nejprokrvenější definování Jasona Hunta jako živé osoby s vlastními (po)city, který se nebojí ukázat i emoce strachu. Snímek rovněž nabídů až subverzivně neakčním finále, kdy se o Hunta v bezvědomí musí postarat jeho civilní přítelkyně. Na druhou stranu bylo celé nové špinavější stylizování filmu v ostrém rozporu s čímkoliv ukázaným v rámci série dříve. Zas a znovu navíc platilo, že Mission: Impossible III hledá inspiraci u konkurentů. Značná nejistota série nakonec trvala až do čtvrtého dílu.
4) Parodie sebe sama, Mission: Impossible - Ghost Protocol (2011)
Je jenom příznačné, že filmové sérii s tak neklidnou minulosti a doslova bez vlastní duše nakonec pomohlo až to, když si začala utahovat ze sebe sama. Režisér Brad Bird, který nejvíce získal ostruhy u pixarovských animáků Úžasňákovi a Ratatouille, nově zabrousil do komediálního žánru a nechal Jasona Hunta kooperovat s nešikovnou variací na Q hranou Simonem Peggem. Nejde však jenom o vzájemné slovní přestřelky a určitou snahu zesměšnit status Jasona Hunta jako muže, který se o všechno zvládne postarat sám.
Film čerpá zjevnou inspiraci i z klasických grotesek - ať už jde o naživo natáčené scény selhávající přísavné rukavice připomínající Bustora Keatona nebo úvodní "taneční souboj muže proti mužům", finální výsledek se vyznačuje lehkostí filmových klasik. I divák sám to zjevně rád ocenil. Film při rozpočtu 145 milionů celosvětově utržil skoro 700 a učinil ze značky konečně tak prestižní jméno, kterým chtěla od počátku být.
Je otázkou, zdali to pátý díl s podtitulem Národ grázlů opět do určité míry nezkazí. Scénář filmu sice sepsal Christopher McQuarrie, u něhož je z Na hraně zítřka jasně vidět schopnost kombinace komedie a vážného tématu. Problém je, že McQuarrie rovněž režíruje - jeho předešlé filmy Jack Reacher a Únosci přitom kdovíjaký talent neprozradily. Snad však bude odkaz Brada Birda silnější než méně zkušený režisér a pátý díl Mission: Impossible opět naservíruje akci, která se nebere příliš vážně a nechce konkurovat serióznějším jménum mezi špiony.
