Komedie Vlasty Buriana jsou báječně koukatelné dodnes, byť divákům mnohdy kvůli nekonečným reprízám poněkud vyčpí, dramatické snímky jako Batalion nebo tvorba Gustava Machatého (Erotikon) pak právem leží v historických učebnicích. První republika se sice nemůže chlubit oscarovým zářezem jako třebas soudobý Kolja, ani formátem rodinných, nostalgizujících filmů (produkce Hřebejka), za to však vyprodukovala znatelně vyšší počet tvůrců, kteří se uchytili v prestižních zámořských vodách (Machatý, Hugo Haas, Voskovec). Celé prvorepublikové éře navíc nasadila trpkou, tragickou tečku druhá světová válka a následný tragický poválečný konec mnohých hvězd od Buriana po Lídu Baarovou. I osudy velkolepé hvězd jsou důvodem, proč první republika táhne.
zdroj: Falcon
Málokdo ale rozporuje status Pelíšků nebo Kolji, kritici spíše úsekem hledí na valnou většinu zbylé produkce. Průměrné či podprůměrné látky však rozhodně ani za první republiky nebyly zrovna minoritním produktem. Jedním z matadorů podprůměrnosti byl například Václav Kubásek, který až na výjimky natáčel výhradně divácky sic vděčné, ale kvalitou otřesně kýčovité tituly. Komukoliv, má o vkusu tehdejšího diváka a filmaře příliš vysoké mírnění, stačí doporučit Kubáskovo melodrama Světlo jeho očí, které po bok Babovřesek padne jako ulité. Rovněž je možné se podívat na seznam dobové kinematografie, respektive toho, co se z ní zachovalo, a rychle se ukáže, že valná většina dobové produkce zůstává pro běžného diváka velkou neznámou. Dokonce se z počtu filmu zdá, že byla éra mezi lety 1918 ž 1938 plodnější než dnes…
Historický kontext filmařiny za první republiky bal ostatně výrazně odlišný, byť je jeho volný trh dnešnímu českému filmu bližší než období mezi lety 1945 až 1989. Překotné technologické změny, především nástup zvukového filmu počátkem 30. let, z filmu činily mnohem agresivnější médium, než jakým je dnes. Větší počet domácí produkce má také kořeny v přílivu cizojazyčných filmů.
zdroj:
tisková zpráva
Ty totiž směly domácí kina importovat jedině při spolufinancování ekvivalentního počtu české produkce. Jinými slovy, na sedm přivezených amerických filmů bylo nutno natočit jeden český. Ačkoliv tento kontingentní systém trval jen dva roky, během nichž se limit navíc výrazně snížil, atmosféra horentní produkce zůstala. Doba natáčení totiž stále zabrala znatelně menší porci než dnes, vznikat tak sice mohlo více filmů, leč včetně většího počtu balastu. Situace byla tak vážná, že první vlna kolektivizace československého filmu začala těsně po konci druhé světové války, dávno před komunistickou únorovou revolucí – tvůrci totiž sami dobrovolně volali po větší centrální kontrole filmové produkce právě vlivem přemíry špatných snímků.
Doba se změnila
Na druhou stranu byli však režiséři i svobodnější co do experimentování, odkud zjevně pramení to dobré z kinematografie první republiky, často ztělesněné v omezeném počtu filmařů (Frič, Burian, V+W apod.). Doba překotných počtů bijáků se však dnes už jen stěží může vrátit. Podfinancovaný dnešní český film, zápasící navíc s trikově kypícími zahraničními snímky, Internetem, televizí a videohrami, nemá mnoho šancí, jak se vrátit ke své někdejší horentní tvorbě. Dnešní divák totiž není odkázán jenom na něj.
zdroj: Archiv
Hodnotit obě éry je tak velmi ošemetné. Nakonec tak asi nepřekvapí, že spíše než u první republiky hledají mnozí paralely v době normalizace, když už ne mezinárodně vlivné československé nové vlny. Sedmdesátkové nenáročné, únikové filmy však dílem stály na absenci srovnání se zahraniční produkcí (respektive její velkou částí), a dílem na géniu žánrového (pohádkového nebo fantasy, chcete-li) filmu Václavovi Vorlíčkovi. A nová vlna byla stejně závislá na renesanci evropského filmu, která není jenom na domácích tvůrcích, jako i na reflexi komunistického režimu – tedy na něčem, co raději jenom tak neopakovat.
zdroj: Archiv
Co ze soudobého filmu naopak lze bez jakékoliv pochybnosti označit za kvalitnější, je česká dokumentaristika. Ať už jde o mrazivé časosběrné projekty nebo dokumenty na hraně investigativní žurnalistiky, navzdory malému publiku lze mnohé dokumenty označit za významná společenská díla (ostatně stačí vzpomenout na situaci vyvolanou Šmejdy) tahající zájem zahraničních kritiků. Během první republiky přitom domácí film dokumentům neholdoval vůbec – celý dokumentární žánr, zrozený až během druhé světové války, se ostatně za západ teprve rodil z avantgardy.
Byť má nynější čeká kinematografie daleko k dokonalému stavu a výčet jejích slabých míst by zabral celý seriál článků, negativně ji hodnotit s výběrem toho nejlepšího zcela odlišných ér 20. století si rozhodně nezaslouží. Právě Babovřesky a jim podobné třesky mají totiž solidně nakročeno k podobnému zapomenutí jako Světlo jeho očí.
