Lví král
První na holení jsou samozřejmě animáky. Lví král, po boku s Bambim (1942), dost možná vrchol v rodinném/dětském filmu servírovaném skrze klasickou animaci. Vzhledem k cílové skupině je nezbytnou součástí pořádná porce naivity a kýče, Lví král však nabídne i zápletku inspirovanou Hamletem, stejně jako scenérie z díla Leni Riefenstahlové. Samotný film může nést cejch dětské zábavy, jeho tvorba však byla cokoliv, jenom ne primitivní.
Hledá se Nemo
O dekádu později působila klasická animace už zastarale, Hledá se Nemo ale dokázal, že stará témata v novém kabátku fungují stejně dobře jako dříve. Na první pohled byl film konkurenčního studia Pixar daleko ironičtější, především díky složení postav, nejpozději ve svém závěru Hledá se Nemo však přesto ukazuje rekonstrukci běžného rodinného filmu.
Lassie se vrací domů
Daleko náročnější to měli filmaři ve dřívějších časech, kdy se museli obejít bez digitálních triků. Příkladem za všechny budiž série Lassie se vrací domů (1943), kterou s Paddingtonem pojí rovněž adaptování literárních příběhů. Motiv psa jakožto přítele je přitom především v americké popkultuře doslova zažraný. Z jiných podobných filmů lze doporučit Zrzouna z roku 1957, ale klidně i japonského seriálového Gora z roku 1980. Ostatně, generace vyrostlá se psem mí už i svůj manifest psí krize středního věku.
Marley a já
Pomineme-li Beethovena, jehož absence je daná jenom tím, že jsme ho všichni už několikrát viděli (a kdo říká, že ne, ten lže sám sobě), je Marley a já (opět na motivy knihy) z roku 2008 posledním významným zvířecím filmem. Jeho mix životního dramatu novomanželského a podvratnějších sitcomových scén utahujících si právě z naivity zvířecích filmů oslovily řadu diváků podobným způsobem jako později sprostá komedie Ted - jenom lépe. Těžko od Paddingtona očekávat podobný styl vyprávění, Marley a já však rozhodně ukazuje, že zvířátka ve filmu nemusejí nutně být jenom rodinnou látkou.
Koneko Monogatari
Daleko stranou klasických animáků i na Západě oblíbených rodinných filmů spočívá nedoceněná japonská klasika Koneko Monogatari (1986), také známá jako The Adventures of Milo and Otis, neboli titulní dvojice psa a kočky. Svým farmářských počátkem připomíná pozdějšího Babe, oproti němu si však vystačí výlučně se "zvířecími herci", výsledkem je tak mnohem autentičtější pocit ze zdejší zápletky. A to dokonce do té míry, že zvířecí "kaskadérské" kousky jsou snad až příliš autentické - film byl ostatně kritizován za přílišnou krutost během natáčení (údajně zemřel ne úplně nízký počet zvířat). Ilustraci komplikovaného natáčení jest úctyhodných 40 hodin materiálu, který vznikl v průběhu čtyřletého natáčení.
Medvěd
Vítěz však může být jenom jeden a tím naším je Medvěd (1988) z dílny Jean-Jacquese Annauda. Ten zkombinoval tradiční přírodopisný dokument a románovou zápletku do působivého, 96 minutového výsledku, který se řadí vysoko v žebřících filmů vzdor svému zvířecímu pozadí. A oproti Koneko Monogatari přitom žádný z medvědů neušel újmě. Ačkoliv se styl natáčení Medvěda a Paddingtona logicky široce liší, nakonec platí, že kvalitní zvířecí filmy nemusejí nutně znamenat jenom lavinu kýče ani téma vhodné jenom pro nejmenší diváky. Uvidíme, nakolik Paddington dostojí očekáváním daným jeho literárním původem, a nakolik zkusí něco nového.
