Jeden z nejsvéráznějších hollywoodských tvůrců proslul kombinováním zdánlivě protichůdných hororových a komediálních prvků. Původní profesí výtvarník a animátor vždy dokáže zaujmout netradiční vizuální podobou svých děl, inspirovanou hlavně gotickým hororem, filmovým expresionismem či béčkovými snímky britského studia Hammer. Na vrcholu Burton stanul zásluhou dobrodružné podívané Batman (1989), upoutal rovněž osobitými hororově laděnými tituly jako Předvánoční noční můra (1993) a Ospalá díra (1999), anebo biografií „nejhoršího režiséra všech dob“ Ed Wood (1994).

Timothy William Burton (nar. 25. srpna 1958) se v Hollywoodu coby rodák z nedaleké losangelské čtvrti Burbank pohyboval odmala. Nepřekvapí proto příliš, že o dráze filmaře snil již v dětství, kdy často sedával před televizí a hltal jeden pokleslý horor za druhým. „Většina z nich byla zcela stupidní, ale atmosféru měly dokonalou,“ poznamenává k nim dnes. První nesmělé experimenty s kamerou podnikal Burton již jako náctiletý, přesto po střední škole zamířil na studia výtvarného umění na California Institute of the Arts. Když však jeho kresby zaujaly hledače talentů ze studia Walta Disneyho, Burton nad nabídkou dlouho neváhal. Práce na konvenční disneyovce Liška a pes (1981) ho ale příliš netěšila a kdo ví, zda by svého rozhodnutí nakonec nelitoval, kdyby u Disneyho nedostal příležitost natočit dva krátké snímky, extravagantní poctu hvězdě béčkových snímků z let padesátých Vincentu Priceovi, příznačně nazvanou Vincent (1982), a komediální horor Frankenweenie (1984) o chlapci, který po Frankensteinově vzoru oživí mrtvého psa. Již tehdy Burton zaujal pro sebe tak typickou komediálně-hororovou poetikou a přestože u Disneyho z těchto snímků velkou radost neměli, oslovil jimi televizní hvězdičku Paula Reubense. Společně s ním pak připravil ztřeštěnou komedii Pee-wee's Big Adventure (1985), která zaznamenala nečekaný komerční úspěch a vysloužila si jedno mnohem slabší pokračování. U toho však již Burton nebyl, měl totiž starosti s dalšími, mnohem většími projekty…

V roce 1988 Tim Burton přišel s další prapodivnou komedií Beetlejuice, vyprávějící o manželském páru duchů, kteří se za pomoci proslulého vymítače lidí snaží ze svého domu vypudit nové nájemníky. Úlohy přisprostlého exorcisty se tehdy ujal Michael Keaton, který byl jedním z důvodů, proč se z nenápadného snímku stal komerční hit. Úspěšné duo Burton-Keaton se proto mělo stát osobami, které pro studio Warner Bros. oživí věhlasného maskovaného superhrdinu Batmana. Přes protesty fanoušků, kterým nevoněl ani jeden z obou mužů, tak Burton v roce 1989 představil snímek Batman, v němž se titulní hrdina v Keatonově podání utkával s pološíleným vládcem podsvětí Jokerem (Jack Nicholson). Publikum bylo nadšeno a učinilo z Batmana jeden z nejúspěšnějších filmů osmdesátých let. Následné pokračování Batman se vrací (1992) tak nemohl režírovat nikdo jiný než Burton, který si vymohl plnou autorskou svobodu. Také druhý díl přinesl slušný finanční profit, Temný rytíř Batman však byl tentokrát pro podstatnou část publika až příliš temný. Gotickohororová vize plná prapodivných kreatur tak způsobila Burtonův konec na režijní stoličce Batmana; na třetím dílu Batman navždy (1995) se podílel pouze jako producent.

Timu Burtonovi však Batman jistě příliš nechyběl. S pověstí komerčně úspěšného tvůrce se totiž mohl věnovat mnohem osobnějším projektům, jimiž se přihlásil ke svým inspiračním zdrojům. Už v roce 1990 představil fantastickou romanci Střihoruký Edward, nad níž se poprvé pracovně sešel se svým oblíbeným hercem Johnnym Deppem. V příběhu o nešťastném stvoření, jehož „otec“ vybavil nůžkami namísto rukou, Burton jako už tolikrát předtím i potom straní monstrům, která to myslí dobře a sní o naplnění svých „lidských“ tužeb, často se jim však onen sen vinou „normálních“ lidí zvrtne. V dalším snímku, loutkovém muzikálu Předvánoční noční můra (1993) sice Burton přenechal režii uznávanému animátorovi Henrymu Selickovi a sám se pod snímek podepsal jako autor předlohy i výtvarné koncepce. Černohumorná historka o strašidýlcích, které už nebaví děsit děti a rozhodnou se vzít do svých rukou Vánoce, zaujala hravostí a nápaditostí a přiřadila se vůbec k tomu nejlepšímu, co kdy v animovaném filmu vzniklo.

„Nejhoršímu režiséru všech dob“ věnoval Tim Burton životopisný snímek Ed Wood (1994) o nadšeném filmaři (Johnny Depp), který v padesátých a šedesátých letech natočil některé z nejnaivnějších snímků vůbec. Této obskurní postavě kinematografických dějin se však Burton neposmívá, naopak oceňuje její nezměrné tvůrčí nadšení, nesrovnatelné s jejím talentem. Vnikl tak snad nejuznávanější Burtonův film, jemuž se však dostalo jen minimálního diváckého ohlasu. Hned vzápětí na něj navíc Burton navázal ještě jednou poctou filmovému braku, parodickou sci-fi o mimozemské invazi Mars útočí! (1996), která je v podstatě parafrází slavného Woodova snímku Plan 9 from Outer Space (1959). V roce 1999 pak Burton představil další ze svých osobních filmů, fantastický horor Ospalá díra, který tematicky navázal na jeho oblíbenou disneyovku The Legend of Sleepy Hollow (1949), výtvarnou podobou pak odkázal k desítkám britských hororů ze studia Hammer. Příběh ze sklonku osmnáctého století o racionálním detektivovi Ichabodu Craneovi (opět Johnny Depp), který v zapadlé vísce odhaluje děsivou pravdu o existenci nadpřirozených sil, znamenal Burtonův návrat na výsluní. Na přelomu tisíciletí pak vydal vlastní básnickou sbírku The Melancholy Death Of Oyster Boy & Other Stories, kterou v roce 2000 převedl do podoby animované série The World of Stainboy.

Komerčně zaměřené projekty Tima Burtona naopak nedopadly úplně nejslavněji. Připravovaný snímek Superman Lives s Nicolasem Cagem byl po dvou letech příprav zrušen pár dní před začátkem natáčení a Burton si tehdy, v roce 1998, spravil náladu až Ospalou dírou. Snad největším zklamáním pro Burtonovy fanoušky pak byl remake Planety opic (2001) s Markem Wahlbergem v hlavní roli. Ta tam byla Burtonova proslulá hravost, vznikl jen průměrný (a komerčně úspěšný) velkofilm. Postupnou rehabilitaci svého jména započal Burton fantastickým melodramatem o síle imaginace Velká ryba (2003) a pokračoval v ní adaptací temné pohádky Roalda Dahla Karlík a továrna na čokoládu (2005). A přestože oba snímky nepostrádají kouzlo, nepatří zrovna mezi klasické burtonovky. Své fanoušky tak Burton plně uspokojil až animovanou komedii Mrtvá nevěsta Tima Burtona (2005), který vizuálně i kvalitativně navazuje na muzikál Předvánoční noční můra. V duchu předcházející Ospalé díry se zase odvíjí muzikál Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007) - jak jinak než s Johnnym Deppem v titulní úloze.

Doufejme proto, že se bude Burton nadále věnovat spíše osobitým titulům a nestane se pouhým řemeslníkem. Pro obvyklou hollywoodskou produkci by bylo tvůrce jeho formátu přeci jen škoda.