Válečná jatka patří k tomu nejděsivějšímu, co lidská civilizace vymyslela. Francouzský film Šťastné a veselé ozřejmuje i kořeny, z nichž vyrůstá nenávist ženoucí lidi do krvavých bojů. Zachycuje, jak k nesnášenlivosti jsou vychovávány již děti. Malý Francouz, Angličan a Němec před školní tabulí přednášejí vlastenecké básničky, podněcující vypjatou národní hrdost i odpor vůči „dědičnému“ nepříteli. A přece o Vánocích roku 1914 došlo na francouzsko-německé frontě k neslýchanému činu: dosud vzájemně se ostřelující jednotky vystoupily o Štědrém dnu ze zákopů, aby během několika svátečních dnů odložily zbraně a bratřily se.
Není důležité, že snímek Christiana Cariona vychází ze skutečných událostí, již jeho základní modelová situace nese mimořádně silný apelativní náboj. Sděluje, že válčení nebývá záležitostí těch, kteří se jej musí z donucení účastnit.
V Carionově filmu sjednotí vojáky zpěv, a později mše pod širým nebem. Ve zničené, rozryté a mrtvolami pokryté zemi, jíž na obzoru vévodí ruiny zničených domů, se proti sobě zakopaly na jedné straně německé jednotky, naproti nim francouzské vojsko se skotským výsadkem. Režisér střídavě nechává diváky nahlédnout do jednotlivých pozic, aniž by komukoli z protivníků poskytl větší sympatie; věrohodně je postihuje i v autentickém jazykovém rozvrstvení. I ve scénách dočasného smíru jsou vojáci rozpoznatelní podle svých uniforem, hodnostních výšivek a helem na hlavě (to je důležité identifikační znaménko). Dojemné jsou jednotlivé etapy sbratření: nejprve je to společné muzicírování, poté pohřbívání padlých, posléze přichází i varování nepřátel před chystaným bombardováním a nabídka úkrytu ve vlastním zákopu. Jako zosobnění svobody přebíhá volně mezi zákopy kocour.
Snímek se vyznačuje mimořádným výrazovým zklidněním. Jednotliví aktéři promlouvají ztišeně, v zákopech jako by vládl poklid. Tímto pojetím, tak odlišným od jiných průhledů na zničující zákopové boje v první světové válce (např. Kubrickovy Stezky slávy či Rosiho Na generálův rozkaz), režisér připomíná fakt, že vojáci na počátku války dosud nepropadli otupující euforii z válčení. Nevadí ani romanticky zamilovaná operní dvojice: žena si na nejvyšších německých místech vymůže povolení, aby mohla zavítat na frontu, kde se chce shledat se svým vyvoleným. A právě německý pěvec, jenž posléze vyleze ze zákopů, jako kdyby vystupoval na jeviště, zahájí všeobecné sblížení, jakkoli zprvu váhavé a nedůvěřivé. Skotský duchovní slouží mši, Francouzi donesou šampaňské, velitelé si vymění zdvořilostní fráze, schopni tolerovat iluze svých kolegů.
Carion nastoluje svého druhu selanku, kdy ani mrazivé počasí a šedavě bělavá krajina nesignalizují děsivost bojů. Toto výchozí ladění podepírá jak kamera Walthera van den Endeho, nenápadně sledující protagonisty, tak povlovná střihová skladba Andrey Sedláčkové. Občasný průnik zármutku nad skonem někoho blízkého (například u skotského vojáka) podléhá značné topornosti, stejně jako pokusy o zmatnělé polidštění všech, kteří vystoupili z anonymity davu.
Německý velitel (Daniel Brühl postihl jeho počáteční komisnost i pozdější vstřícnost) přiznává, že vánoční události na něho hluboce zapůsobily, ačkoli jako Žid nemá k těmto svátkům žádný vztah. Francouzský poručík (Guillaume Canet) je představen jako do jisté míry váhavý člověk, jenž trpí navíc absencí zpráv o své rodině, o těhotné ženě. Jeho pobočník (Dany Boon) pochází z blízké vesnice. Na skotské straně vystupuje do popředí kněz (Gary Lewis), jehož polní, latinsky celebrovaná mše povýší celou událost do duchovní roviny.
Dvojice téměř posvátně vnímaných pěvců (Diane Krügerová a Benno Führmann) spíše než svébytné bytosti připomíná ztělesnění ideje, že umění – a zvláště hudba – sbližuje. Skotské dudy, harmonika, zpěv, to vše dokáže překlenout vnucené nepřátelství.
Melancholický dovětek jako důsledek obav nadřízených z takového rozkladu discipliny: jednotky jsou rozpuštěny, vojáci odveleni na jiná místa fonty – k Verdunu, který záhy prosluje jako místo nekonečných pozičních bojů, nebo na východní frontu. Skotský duchovní, jenž odslouženou mši vnímá jako největší počin svého života, je svým biskupem obviněn, že se zpronevěřil křesťanským zásadám. Ale nikdo nebyl popraven za (vlasti)zradu, jak se stávalo v jiných případech v blízké i vzdálené minulosti.
