Dílo Ladislava Fukse, jež po dlouhé době opět začíná vycházet, má velmi blízko k podobným dílům Meyrinkovým, kdy pod povrchem navenek něčeho normálního rozkrývá neuvěřitelné deformace a pokroucená myšlení lidí.
Stejně tak svět Karla Kopfrkingla, zaměstnance krematoria, který věří v převtělování duší a tibetský buddhismus, tudíž svět nahlíží z jakési nadzemské perspektivy. Ke slovu se v Evropě, a tím pádem i v Čechách, dostávají nacisté, a snad proto, že jejich ideologie o čistotě rasy je tak blízká jeho (Karel Kopfrking se pedantsky snaží o čistotu a zdraví těla), snad proto, že sám je poloviční Němec, propadá postupně šílené a nelidské ideologii svým vnitřním, niterným způsobem. V konečném důsledku pak, viděno reálnýma očima, udá a nechá popravit nejbližší sousedy; své nejbližší, v jejichž žilách koluje „potupná“ židovská krev, se rozhodne v zájmu vyšších cílů a zkrácení jejich utrpení zabít sám. Přitom manželku Lakmé častuje něžnými, ba až přeněžnými slovy, a to i ve chvíli, kdy jí navléká oprátku na krk – jde mu přece o její dobro...
Režisér Juraj Herz se svým temným gotickým filmovým viděním dokázal mistrně převést již tak dokonalý román do adekvátního obrazového ztvárnění. Místo dlouhých popisů knihy se soustředil na detaily – detaily tváří, gest, očí, úst, ale i ohňů, pecí... Hrůznost nacistické ideologie zde vyniká tím pádem o hodně více, spojena jen s přetvářkou – a kremační pecí. Ponechal i tragikomické prvky a vedlejší postavy, díky nimž se filmem prolíná i černý humor. Mluvíme-li o detailech, nutno se zmínit o skvělé kameře Stanislava Miloty (rovněž spoluautora technického scénáře), která dokáže podat groteskní situace obdobně obrazově groteskně, kdežto ony navenek mírumilovné tak, že cítíme ono napětí a děs pod usměvavou fasádou (vzpomeňme jen vynikající scény vraždy Lakmé či jen onen pouhý obraz, kdy Kopfrking stojí na schodišti vedoucímu ke krematoriu, a kolem něho planou v mísách zlověstně ohně). Černobílý obraz navíc onu zvláštní, mysteriózní atmosféru jen podtrhuje.
Rovněž skvěle je využito ticho – v podstatě minimum hudby (již jinak dokonale složil Zdeněk Liška) v podstatných scénách dává vyniknout bezúčelnosti slov, prázdným frázím, ale i zkresleným a pro osobní účely vypreparovaným myšlenkám jinak mírumilovného a nenásilného náboženství.
Skvělý výkon samozřejmě podávají herci, nejvíce však Rudolf Hrušínský, jenž svou postavu obdařil neustálým (nadpozemským) úsměvem, tichou, avšak kultivovanou řečí, čímž o to více vynikne zrůdnost jeho myšlenek, které nám pokradmu sděluje, proti naší vůli nás mysticky vtahuje do svého světa, až najednou s úděsem zjistíme, že ho chápeme, že rozumíme jeho pohnutkám. Dost možná, že bychom jednali ve stejné situaci jako on?
Pro Vlastu Chramostovou šlo na několik desetiletí o roli v českém filmu poslední (až nyní má možnost ukázat svůj talent alespoň v televizních filmech). Její podání oddané a jakoby věčně udivené ženy, která snáší podivnosti svého manžela s klidnou a oddanou, láskyplnou trpělivostí však svědčí o jejím nebývalém talentu a možnosti hrát třebas jen očima, v nichž se v jedné chvíli dokáže zrcadlit milující oddanost, a vzápětí pochopení a hrozný děs.
Avšak i ostatní herci mohli předvést své umění – jak Ilja Prachař v roli bodrého nacisty, člena SdP Waltera, tak mnozí další: Eduard Kohout, Jiří Lír, Václav Kotva, či v groteskních rolích Vladimír Menšík, Míla Myslíková či dokonce Nataša Gollová.
Přestože od natočení v roce 1968 (kvapná premiéra se konala v březnu 1969, načež byl film brzy stažen z kin) uplynula řádka let, mnozí současní čeští, ale i někteří zahraniční filmaři by se mohli poučit, jak vytvořit vtahující atmosféru, využít možnosti kamery, obrazu a střihu, důsledně vést herce, a v neposlední řadě napsat a dramaturgovat scénář, který tak bolestivé téma podává formou zdrcujícího a děsuplného kontrastu. Všechna tragédie války a zrůdnosti ideologie, podle níž se jeden národ povyšuje nad druhý, nám najednou dojde v několika minutách a po zádech nám sjíždějí mrazivé krůpěje potu.
