Režisér Juraj Herz od počátku své tvůrčí dráhy inklinoval k poetickým bizardním výpovědím, důkazem jsou Sběrné surovosti podle Hrabalova námětu. Postupně v jeho filmech začaly převažovat hororově děsivé prvky, s líbeznou úsměvností - vrcholu dosáhl ve Spalovači mrtvol (podle stejnojmenné románové předlohy Ladislava Fukse). I tento snímek můžeme řadit do skupiny příběhů, v nichž se poetika snu či přízračného bdění prosazuje jako důležitý stylistický prvek. Současně nelze opominout přesahy k černému, morbidnímu humoru, k naivizovanému podobenství o poddajné, snadno ovlivnitelné povaze, která s bezelstným nadšením využívá naskytnuvší se "příležitosti".
Herz především zkoumá, co vše se může skrývat v hloubi duše navenek laskavého a dobráckého otce rodiny pana Kopfrkingla, snaživého a pečlivého zaměstnance pražského krematoria. Rudolf Hrušínský, jenž dospěl k jednomu z vrcholných hereckých výkonů, mu vtiskl dobrotivou usměvavost, laskavě ztišenou mluvu, která svou medovou hebkost neztrácí ani v nejděsivějších okamžicích. Teprve po dokonané přisluhovačské metamorfóze Kopfrkinglův hlas obohacuje bezcitná kovová zhrublost.
Pan Kopfrkingl, posedlý jak tělesnou očistou a pohlavním zdravím, tak touhou činit dobrodiní svým bližním, postupně - pod vlivem nacistické ideologie prosazující se v předvečer rozbití samostatného Československa - dospívá k obludnému přesvědčení, že své nejdražší, v jejichž žilách kolují kapky židovské krve, uchrání budoucích hrůz. Fascinován učením o převtělování duší, když je sám zbaví života. Děsivě groteskní tance smrti odehrávající se v márnici i láskyplné kladení oprátky na krk patří k emocionálním vrcholům celého filmu.
Herz zvýhodňuje používání velkých, někdy optikou kamery ("rybí oko") deformovaných detailů lidských tváří, aby přiblížil - zvláště v hrdinově samomluvě - narůstající propasti lidského nitra (je zajímavé, že s obdobným dopadem začlenil významově příbuzné detaily i Otakar Vávra do Kladiva na čarodějnice). Hrušínský tak získává ojedinělou příležitost rozehrát do nejjemnějších podrobností výraz znehybnělé netečné tváře, z níž vystupují zejména oči jako důležitý prostředník sdělovaných rozpoložení, masitých rtů, z nichž ztišeně plynou úvahy, domlouvání i údiv. Stejný dosah ve svém opakování však mají i další postřehy: detail mnoucích se rukou, opakující se mimoděčné přičísnutí vlasů nebožtíkových i vlastních. Každé gesto Hrušínského i jeho začlenění do širšího dramatického kontextu probouzí množství asociací, pocitů a dojmů, umocňovaných dalšími motivy.
Houpavé pozorování různých aktivit lidského těla přechází i do obhlížení interiérů, zvláště zařízení v krematoriu - pan Kopfrkingl se navíc stává zasvěceným průvodcem. Režisér svůj vnějškově groteskní záznam stále hrůznějších skutků podrobuje zpoetizovanému nahlížení, skrze něž přibližuje další postavy a události. Setkání s přáteli, lékaři, nacistickými prominenty i ostatními zaměstnanci se mění v rej zpola údivných, zpola znepokojivých pohledů. Stále zřetelněji nabývá vyprávění subjektivizovaný charakter, kdy se postupně vpravujeme do Kopfrkinglovy mysli, díváme se jeho zrakem.
<#include virtual="../external/portal/archiv/chan_msg.phtml?id=18&from_dt=20030701&to_dt= 20030730">
