Japonskem devatenáctého století putuje starý muž. Zatoichi je slepý masér, chodí od domu k domu, pije saké, štípá dříví a hraje v kostky. Na první pohled budoucí oběť kohokoliv, kdo má obě oči, ostrou čepel a žádné svědomí. Jenže, jak už to chodí, věci nebývají tím, čím se být zdají, zvlášť když je nepovažujeme za hodné pohledu. A tak se může snadno ze slepecké hole stát meč, z neškodného starce nepřemožitelný bojovník a z kořisti lovec. A tak Zatoichi cestuje z místa na místo a všem, kteří si o to ve své drzosti „řeknou“, uštědřuje zásadní životní lekce. Jednoho dne zavede osud Zatoichiho do vesnice, která je soužena soupeřícími gangsterskými klany. Ve stejné době do těchto míst přichází ronin Hattori, fenomenální šermíř, který cestuje se svojí nemocnou ženou a nechává se najímat jako osobní stráž, a také dvojice sourozenců převlečených za gejši hodlající pomstít své zavražděné rodiče. Nově příchozí přinesou do už tak výbušné atmosféry ještě více neklidu a je nad vycházející slunce jasnější, že stoupající napětí s sebou brzy přinese svistot mečů a pach prolité krve…
Nejspíš si Takeshi Kitana pamatujete jako drsňáka s kamenným a neměnným výrazem tváře. Jasně, říkáte si, Kitano to je jakuza, zkorumpovaný policisté, krvavé střílečky, Ohňostroj. A nebo si vzpomenete na trdlujícího chlapíka, kterému se soutěžící s úctyhodnou vervou pokoušeli probourat do obýváku v soutěžní hře Takeshiho hrad, kterou na naše obrazovky na krátký čas přinesla již nějaký čas v pokoji odpočívající televizní stanice TV3. A třeba se také pokusíte přivolat ten nepopsatelný melancholický pocit, který ve vás zanechal jeho předposlední film Loutky. Vše je správně, neboť to vše je Takeshi Kitano. A takový je také Samuraj, který má kousek z každé polohy osobnosti svého tvůrce.Kitano si dal na Samurajovi hodně zálěžet (což mu mimj. vyneslo stříbrného lva za režii na loňském festivalu v Benátkách) a na filmu je to vidět. Obzvlášť lahůdkové jsou akční scény. Kitano předvádí perfektní šermířskou podívanou pro současného diváka, něco, o co se tolik moc snažil (a ještě snažit bude) Tarantinův nabubřelý a poněkud upachtěný Kill Bill. Někdo prostě má a někdo ne, chtělo by se mi vzkázat na
Tarantinovu adresu. Hned úvodní sekvence Samuraje je lepší než celý Kill Bill vol.1. Samurajův meč se s fascinující elegancí pohybuje vzduchem a z jeho protivníků stříká krev tak efektně, že by si o tom Tarantino mohl nechat jen zdát ( přiznávám, že tolik působivá „krvavá“ digitální animace má svá slabší místečka- přinejmenším moment s useknutou rukou) Oproti filmu Kill Bill má Samuraj další řadu předností. Kitano má jako Zatoichi stokrát větší charisma než Uma Thurmanová jako Nevěsta. Jeho slepý samuraj je prostě perfektní. Na první pohled obyčejný stařík, který opravdu působí neškodným a lehce dementním dojmem, se ve vypjatých okamžicích mění v bezchybný stroj na zabíjení. Souboje jsou parádně zvládnuté a jejich realizace, vzhledem k tomu, že Kitanova postava musí být na plátně neustále viděna se zavřenýma očima, mohla být docela obtížná. Toporný Ben Affleck (Daredevil) by se měl jít podívat, jak působivě zahrát slepého superhrdinu.Dramaturgicky je Kitanův film také mnohem lépe zvládnutý, má příběh (což Kill Bill postrádá velmi zoufale) a nepůsobí tak jako pouhá samoúčelná exhibice. Jednu chvíli sice trochu volá po důraznějším máchnutí střihačskou katanou, ale rozhodně ne po tak razantním seku, který předvedl Tarantino tím, že svůj film nepochopitelně rozdělil na dvě části.
Příběh, který Kitano napsal podle knih Kan Shimozawy, trochu působí jako mix Kurosawových Sedmi samurajů a Jodžimba (u nás jsou známější spíš západní variace těchto filmů – Sedm statečných a Leoneo Pro hrst dolarů či Hillův Poslední zůstává), nicméně funguje a dokáže diváka strhnout. Možná proto, že jej Kitano naplnil množstvím vedlejších motivů (poetických, tragických, sentimentálních, humorných) a zajímavě napsaných a zahraných postav a figurek. Pokud se vám bude zdát, že Zatoichi přece jen trochu postrádá lidský rozměr (což je ovšem vzhledem k jeho pozici živé legendy pochopitelné), dostatečně vám to vynahradí ostatní důležité postavy příběhu, především však Zatoichio úhlavní šermířský soupeř Hatorri, který vůbec není pouhým filmovým „calverovcem“. Škoda, že mu a jeho ženě nebylo věnováno ještě víc prostoru (třeba na úkor žertovných eskapád smolařského hráče v kostky Shinkichiho).Kitanův autorský styl je nezaměnitelný. Daří se mu totiž své příběhy namixovat z mnoha různých stylů a emocí a přesto nepřekročit hranici území prázdné efektní obraznosti a sladkobolného kýče (kolem kterého se jeho filmy často velmi blízko pohybují). Samuraj je film, kdy možná budete chvíli podezřívavě kroutit hlavou, ale pak se rádi necháte zasáhnout.
P.S. Příběhy o slepém samuraji Zatoichim byly v Japonsku velmi populární především v šedesátých a semdesátých letech, kdy vznikla víc jak desítka filmů na tento námět. V současné době už prý tento hrdina tolik netáhne, a tak má být Kitanův film čerstvým větrem do plachet této nejen filmové legendy.
