Salò aneb 120 dnů Sodomy

6. 10. 2005 10:59 - Téma | Autor: red

Salò aneb 120 dnů Sodomy Zdroj: Archiv

Premiéry tohoto snímku, která se konala v listopadu 1975 na MFF v Paříži, se již jeho režisér Pier Paolo Pasolini nedožil - v noci z 1

Premiéry tohoto snímku, která se konala v listopadu 1975 na MFF v Paříži, se již jeho režisér Pier Paolo Pasolini nedožil - v noci z 1. na 2. listopad 1975 byl - v pouhých třiapadesáti letech - za nevyjasněných okolností brutálně ubit holí. Film Salò aneb 120 dnů Sodomy se potýkal s cenzurními zákazy nejenom v Pasoliniho rodné Itálii, ale kupříkladu i v NSR. V Čechách se smělo toto dílo poprvé legálně promítat v kinech teprve v roce 1998 v rámci tzv. Projektu 100. Kromě Jana Bernarda (mj. autora útlé pasoliniovské monografie, vydané v ČFÚ roku 1987) u nás o Salò dodnes psal pouze jediný Jan Jaroš (specialistka na Pasoliniho trilogii života Marie Mravcová se Salu i po roce 1998 „vyhnula“). Jan Jaroš ve zpravodaji LFŠ k Projektu 100 "Filmové listy 1998" tvrdí, že v Salò se „…v obnažené podobě protíná několik dobových trendů, počínaje ohmatáváním mezí, kam lze dospět po pádu cenzurních zábran, a konče tehdy módními výklady fašismu, zdůrazňující jeho sexuální patologičnost jako určující znak.“ Pokusím se objasnit, proč považuji tyto Jarošovy úsudky za scestné a oč Pasolinimu v jeho posledních filmech šlo.

Snímek Salò není v kontextu Pasoliniho tvorby výlučný tolik, jak se izolovaně jeví. Jeho předchůdcem je jednak Pasoliniho divadelní hra Orgie (1968), jednak jeho film Vepřinec (1969). Pasolini téma Vepřince charakterizuje takto: „Střední třída je zkrátka zcela zkorumpovaná a zkažená, přesto však nedovolí vlastním dětem, aby se vymanily z předepsaných konvencí. Moji filmoví hrdinové jsou mladíci, kteří se bouří proti společnosti, a jsou jí sami pohlceni. Protože vyznění filmu je tak surové a otřesné, mohl jsem ho natočit jen se záměrným odstupem a s humorem.“ Není bez zajímavosti, že ironický závěr snímku Salò vyznívá paradoxně optimističtěji než obě vzájemně se prolínající filmové povídky, odvíjející se ve Vepřinci. Od počátku 70. let Pasolini stále víc trpěl svým přecitlivělým prožíváním kšeftmansky všeovlivňující přítomnosti, proměňující i lidská těla ve věci. Aby z této přítomnosti unikl, rozhodl se natočit tři filmy podle předloh z dávné minulosti: Dekameron (1970), Canterburské povídky (1971) a Kytici z tisíce a jedné noci (1973).

Hrdiny této trilogie života jsou prostí lidé, kteří se nestarají o zítřek a žijí svobodně a bez sexuálních neuróz. Triptych se značně vymyká všemu, co Pasolini dosud režíroval: nejde o žádné „problémové“ filmy, nýbrž o hold světu, ve kterém ještě existovala radostná, spontánně prudká erotika, provázená smyslem pro humor a vnitřní důstojnost. Naopak Salò je alegorií moderní obchodnické společnosti, potlačující právě přirozenou rozkoš a hrdost. Pasolini nesituoval předlohu markýze de Sade do fašistické Itálie let 1944-45, aby protestoval proti sexuální patologičnosti chování za fašismu, nýbrž proto, aby ve filmu Salò alegoricky varovně předvedl, jak zrůdné modely chování se ukrývají pod pozlátkem blahobytné, ale duchovně stále odcizenější společnosti tzv. střední třídy, která v moderní době stále víc ničí i původně nevinné prosté lidi. Důvod, proč se Pasolini uchýlil k aktuálně zfašizovanému námětu de Sada, tkví v tom, že jako zfašizovanou moc prociťoval právě mravně totálně rozvolněnou přítomnost moderní doby. On sám ke genezi snímku Salò uvádí: „Jednu chvíli jsem zamýšlel natočit film proti dnešní moci, ale protože fyzicky nesnáším mít před sebou dnešní předměty běžné potřeby, dnešní nábytek, dnešní obličeje, dnešní dlouhé vlasy, nikdy bych takový film nevytvořil: člověk nemůže žít celý rok s věcmi, které se mu oškliví.“

Obrovské množství sexu ve filmu Salò je metaforou novodobé situace, v níž sex je stále více uspokojováním ohavných společenských závazků: není to již - jako v trilogii života - požitek, který by se ohavným závazkům dokázal svobodně a charakterně vzpírat. Přesto již zmíněné vyústění filmu Salò nutnost takové vzpoury - ač s ironií - symbolizuje. Navzdory všemu nelidskému prostředí vůkol tu ožívá obraz reálné intimity. S „…ohmatáváním mezí, kam lze dospět po pádu cenzurních zábran…“ nemá Pasoliniho zobrazování sexu a násilí v jádru vůbec co dělat: zvrhle manipulovaná (či naopak zdravá) sexualita je u Pasoliniho vždy vázána na zvrhle manipulovanou (zdravou) duši. *)


*) Nejenže Pasoliniho filmařský přístup nemá vůbec nic společného s technikou pornografie: on nemá dokonce nic společného ani se schopností některých filmařů budit v divákovi erotické pocity - jakoby Pasolini něco tak povrchního bytostně nesvedl, i když mu to snad bylo i svým způsobem líto. Viz jeho následující slova, pronesená nedlouho před smrtí: „Mé filmy nikdy nebyly erotické, bohužel. Dokonce ani Salò nepovažuji za erotický film: možná je znepokojující, šokující - nevím, ale erotický rozhodně není. Možná je to tím, že mám zábrany a neumím ukazovat erotismus jako takový. Eros v mých filmech má vždy nějaký dramaturgický, metaforický vztah.“

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Velké návraty velkých hvězd, od Forda až po Smithe

Velké návraty velkých hvězd, od Forda až po Smithe

17. 1. 2020 | Téma | Matěj Svoboda

Do kin se vrátili Will Smith a Martin Lawrence. Jejich Mizerové začali svou filmovou kariéru v roce 1995, dvojka vznikla o osm let později, ale na trojku se čekalo až do letošního roku. Celých sedmnáct let!
Taika Waititi prý jedná s Disney o natáčení Star Wars

Taika Waititi prý jedná s Disney o natáčení Star Wars

17. 1. 2020 | Novinky | Adam Homola

Režisér Taika Waititi prý začíná vyjednávat s Disney o natočení filmu z univerza Star Wars.
Guns Akimbo vypadá z prvního traileru tak trochu jako Crank

Guns Akimbo vypadá z prvního traileru tak trochu jako Crank

16. 1. 2020 | Trailery | Adam Homola

Daniel Radcliffe se po Harry Potterovi neupsal jedné velké značce za druhou a nebojí se toho. Umí si vybírat hodně zajímavé role v menších a často i odvážných produkcích, které na masy rozhodně necílí. A podobně to bude i v novince Guns Akimbo.
Recenze: Mizerové navždy – Will Smith a Martin Lawrence na to pořád mají!

Recenze: Mizerové navždy – Will Smith a Martin Lawrence na to pořád mají!

16. 1. 2020 | Recenze | Matěj Svoboda

Will Smith se stal hvězdou v druhé půlce devadesátých let především díky Dnu nezávislosti, ale taky díky Mizerům. V nich si spolu s Martinem Lawrencem zahráli dvojici ostrých poldů z Miami, kteří jdou po krku drogovým gangům a obvykle si kvůli nim musí koroneři brát přesčasy.