A výsledkem je jedna z nejosobitějších a nejoblíbenějších marvelovek. Waititi se postará i o čtvrtý díl, avšak nespěchá na něj. Momentálně dokončuje sportovní komedii Next Goal Wins a do kin teď míří jeho Králíček Jojo.

Film, o němž se u nás mluvilo hlavně kvůli tomu, že se točil v Česku, kam tak mohla přijet Scarlett Johansson, a taky kvůli Hitlerovi, jenž je jedním z hrdinů, pokud se to tak dá říct. Ale k tomu se dostaneme.

Králíček Jojo se odehrává na konci druhé světové války v německém městečku, kde by už život nemohl být lepší. To si alespoň myslí desetiletý Johannes, jemuž se přezdívá Králíček Jojo. Po ulicích běhá v uniformě, Adolf Hitler je jeho vzor a ze všeho nejvíc touží po tom, aby mohl konečně vyrazit na frontu střílet nepřátele, kteří nefandí Třetí říši.

Zdroj: 20th Century Fox

Jenže má smůlu. Nejen že na to nemá věk, hlavně se mu však povedlo odpálit trochu nešikovně granát, takže si pár týdnů poležel v nemocnici. O to víc se těší, až bude pokračovat ve výcviku. Jenže jeho svět se obrátí vzhůru nohama, když zjistí, že jeho maminka skrývá před gestapem i před ním samotným strašlivé tajemství.

Ukrývá na půdě židovskou dívku. Jojo se tak musí vyrovnat nejen s tím, že máma je zrádkyně, ale i s faktem, že trávil spoustu času pod jednou střechou s nepřítelem. A taky s tím, že Elsa nemá kopyta ani rohy a pravděpodobně ho vůbec nechce sežrat. Časem navíc zjistí, že dívka je vlastně celkem fajn a že si mají co říct. A Jojo tak pomalu začíná pochybovat o všem, čemu doposud věřil. A jeho imaginární kamarád Adolf Hitler z toho nemá radost. Jo, to jsem vám neřekl, Jojo má za imaginárního kámoše Adolfa, což popravdě o filmu vypovídá docela dost.

Zdroj: 20th Century Fox

Taika Waititi žije režisérský sen. Má za sebou velký hit, díky čemuž může točit svoje malé a osobité filmy, na které dostane slušné peníze a hvězdy stojí frontu na to, aby se v nich mohly objevit. Může si dělat, co chce. Mám z toho radost, protože i když se neřadím mezi jeho největší fandy, za každého podobně osobitého filmaře jsem rád. A Králíček Jojo je vážně hodně osobitý, zároveň však ukazuje, že Waititi není zdaleka jen takovým tím veselým hračičkou, co na place běhá v havajské košili a snaží se dělat dobrou náladu.

Ve své novince si totiž velmi chytře, a především přirozeně hraje s žánry. Hlavním hrdinou je desetiletý kluk zblblý nacistickou propagandou, který nevidí, co se kolem něj děje. Nevidí, jak dospělí obyvatelé města čekají, až se na obzoru objeví americké či sovětské tanky a jak se celá slavná Třetí říše rozpadá. Jojo má uniformu, cíl a odhodlání.

Zdroj: 20th Century Fox

A během svého pobíhání po městě a bojů s „odpornou židovkou“ z půdy tak nějak nevnímá, že na ulicích visí lidé obvinění z toho, že nedrželi palce Gestapu nebo projevili jen trochu lidskosti při snaze zachránit své sousedy před zplynováním. Králíček Jojo vypadá na první pohled jako pohodová a vizuálně lahůdková zábava, ale za vší tou pohodou se schovává hodně temný, drsný a smutný film. A Waititi umí perfektně dávkovat rozpustilý humor a střídat ho se scénami, kdy člověka vyloženě mrazí v zádech.

Samozřejmě za to ale nemůže jen on, stejnou měrou si pochvalu zaslouží i herci. Především Scarlett Johansson tu předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů své kariéry a Sam Rockwell je v poloze tak trochu jiného nacisty taky lahůdkový. Hlavní hvězdou je ovšem debutující prcek Roman Griffin Davis, který dovede jediným pohledem prodat pro věc nadšeného mininácka, ale i kluka, jemuž pomalu dochází souvislosti a zrůdnost režimu, který ho násilím semlel a pokouší se z něj udělat nemyslící a propagandou zblblé cosi. No a samotný režisér v roli imaginárního Adolfa si krade všechny scény pro sebe a ještě se mu celkem snadno daří sdělovat divákům fakt, že všichni náckové jsou debilové.

Úplně dokonalý však Králíček Jojo není a bohužel trpí tím, čím trpí spousta podobných autorských filmů, jejichž tvůrci měli volnou ruku. Waititi nakousne tolik témat a příběhů, že je v poslední čtvrtině nestíhá všechny uzavřít tak, jak by se slušelo. Emocionální vyznění závěru bohužel není zdaleka tak silné, jak by mělo být a možná budete z kina odcházet s pocitem, že to celé bylo nějaké utnuté a že tam „něco“ chybí. I tak jde ale v každém případě o pozoruhodný film, který dovede pobavit, dojmout a svým způsobem i vyděsit. Těch šest oscarových nominací si bez nejmenších pochyb zaslouží.