Asi neexistuje nudnější žánr než biografie. Pochopitelně se najdou výjimky natočené originálně, divácky atraktivně a inovativně. Jenže většina životopisů se zkrátka smíří s tím, že v nich hraje někdo, kdo se trošku podobá osobnosti, o níž příběh vypráví, párkrát se v nich filmaři pokusí diváky dojmout a hrají na jistotu tak, aby vybojovali nějakou tu nominaci na Oscara nebo alespoň Zlatý Glóbus.

A spoléhají na to, že do kina přijdou fandové zpěváka, herce, malíře, politika nebo vědce, o němž vyprávějí. Hraje se tu na jistotu. Jenže Christopher Nolan není z těch filmařů, kteří by chtěli hrát na jistotu. Osobně jsem na Oppenheimera vyrážel s přesvědčením, že režisér Interstellaru, Dunkerku, Dokonalého triku a trilogie o Batmanovi přeci nenatočí jen a pouze biografii. Jenže on ji natočil. Nebo to tak zpočátku vypadá.

zdroj: Universal Pictures

Ačkoliv hned na začátku zjistíme, že Nolan hodlá příběh otce atomové bomby vyprávět ve třech dějových liniích z různých dob, přinejmenším do poloviny vypadá jako novinka až nečekaně konzervativně. Chytří lidé si tu povídají o fyzice, Robert Oppenheimer se profiluje jako zajímavý, avšak komplikovaný charakter a pomalu ale jistě film směřuje k jedné obří explozi a k vynálezu, který dá lidstvu do rukou zbraň, s jejíž pomocí by se mohlo samo zničit. A Nolan to všechno vypráví mnohem lépe než jeho kolegové.

zdroj: Foto: Universal Pictures

Tempo jeho biografické části je extrémně rychlé a podobně jako v jeho dalších snímcích tu po plátně pobíhá tolik postav, že odejít na záchod znamená riziko, že vám uteče nějaký zásadní dialog nebo nový hrdina či hrdinka, který bude zatraceně důležitý. Ale když si odmyslíme tempo a audiovizuální mistrovství, je Oppenheimer ve své první části vlastně celkem standardně vystavěný film. I v té trojici časových linek se dá vcelku snadno orientovat a režisér na diváky nenachystal nějaké nachytávky a zvraty, kvůli nimž by se každých pět minut zcela měnilo vyznění charakteru hlavního hrdiny nebo příběhu.

Jednoduše se tu odehrává svižně natočený a příběh muže, jenž dostal za úkol pomoci vyhrát Spojencům druhou světovou válku, zároveň však řešil své politické přesvědčení, soukromé problémy, přátelství s jinými génii svého oboru a často musel svém úkolu obětovat víc, než by chtěl. Jenže pak Nolan „znolanovatí“. A v ten okamžik začne být jeho Oppenheimer o řád zajímavější.

zdroj: Foto: Universal

Když už totiž budete mít pocit, že máte Oppenheimera přečteného a viděli jste explozi, která otřásla IMAXem (ale počítám, že i v nějakém menším kině s dobře vyladěným zvukem bude stát za to), začne si Nolan hrát. A začne být vypravěčsky vynalézavý.

Oppenheimer se zprvu nenápadně, nakonec ovšem naprosto nekompromisně začne měnit v mnohem odvážnější film, v němž začne víc dávat smysl i rozdělení na tři časové roviny. Ukáže se, že Nolan nehrál s diváky úplně fér hru, postavy se ukazují v úplně jiném světle, a především dojde na docela divoké žánrové hrátky.

zdroj: Foto: Universal

Je radost sledovat, jak se z komorního příběhu jednoho vynálezce stává strhující právnické drama plné rychlých dialogových přestřelek a vyhrocených hádek, za jaké by se nestyděl ani Aaron Sorkin. Mnoho do té doby umírněných herců přeřadí na vyšší rychlost a jejich hrdinové, o nichž jste si mysleli, že víte, co jsou zač, se začnou jevit v úplně jiném světle a Nolan náhle otevírá úplně jiné otázky a témata, než jakým se věnoval zpočátku.

Změna tempa, nálady a přístupu k hrdinovi, jenž se stává ze spasitele spíš nechtěným problémem, jehož by se všichni rádi zbavili, je tu podaná nenásilně, ale když se pak člověk ohlédne zpátky na první poměrně konzervativní část, vidí, jak si Nolan připravoval půdu pro žánrové a vypravěčské hrátky v druhé půli.

zdroj: Zdroj: Universal Pictures

Jeho „obyčejná biografie“ je náhle hodně neobyčejná, protože se ukáže, že režisér hraje s diváky podobnou hru jako třeba v Dokonalém triku nebo Mementu. Pohrává si s časovými rovinami, občas vytáhne informaci, která postaví na hlavu to, co jste si mysleli, že vám režisér říkal o hodinu dřív, a z filmu o samotném Oppenheimerovi postupně Nolan dělá příběh o vědcích a lidech schopných změnit svět, jen si často nejsou jistí, jestli by to měli udělat. A i když se nakonec dočkáme víceméně happy endu, je dost hořký.

zdroj: Zdroj: Universal Pictures

Oppenheimer je brilantně zahraná, skvěle vypadající podívaná. Zprvu se tváří „pouze“ jako nadprůměrný životopis, jen aby ve své druhé půlce předvedla, že Christopher Nolan patří k nejvychytralejším filmařům a je schopný si hrát s diváky a jejich očekáváním i v příběhu, který na něco takového na první pohled absolutně není stavění. A já jsem si to, jak si mě povodil, zatraceně užil.