V roce 2000 natočil režisér Mathieu Kassovitz filmový thriller Purpurové řeky podle stejnojmenného románu Jeana-Christopha Grangého. Kniha i román se zařadily v době svého vzniku k bestsellererům. Podíl na úspěchu filmu měla jak atraktivní zápletka (nikoli nepodobná Ecově románu Jméno růže či thrilleru Sedm) točící se kolem série záhadných vražd, tak i představitelé dvojice hlavních hrdinů Jean Reno a Vincent Cassel. Film zaujal i Luca Bessona, který se rozhodl produkovat jeho pokračování. Dřívější zlatý hoch francouzské kinematografie a tvůrce Brutální Nikity či Leona se dnes hlavně věnuje vlastnímu filmovému studiu Europa přezdívanému „francouzský Hollywood“. Na rozdíl od jedničky Purpurových řek se na scénáři druhého dílu již nepodílel autor předlohy Grangé, ale podepsal se pod něj právě Besson. Vincenta Cassela pak vystřídal po boku Jeana Rena Benoît Magimel. Mladou hvězdu francouzského filmu jsme již u nás mohli vidět v několika pozoruhodných rolích: jako protagonistu historického dramatu o Ludvíku XIV. Král tančí (2000) nebo v psychologickém dramatu Pianistka (2001). Režisér snímku Purpurové řeky 2: Andělé apokalypsy Olivier Dahan svěřil Magimelovi úlohu mladého policejního kapitána Redy, jehož instruktorem na policejní akademii byl před lety Renův hrdina komisař Pierre Niemans.
Obě hlavní postavy jsou však svedeny svými případy dohromady až později. Komisař Niemans dostává za úkol vyšetřit záhadné úmrtí v lotrinském klášteře montanistů: oběť byla zaživa zazděna. To kapitán Reda se ke svému případu dostal méně ortodoxní cestou, když při návratu z policejní akce téměř přejel zuboženého a blouznícího muže. Ten prchá před „anděly apokalypsy“ a má nejen vizáž Ježíše Krista a nese jeho jméno, ale také přijal do učení skupinu dvanácti bigotních katolíků. Mladý policista brzy dostává šanci zachránit Jesusovi život: v nemocnici ho totiž napadne pod kápí ukrytý muž (který navíc oplývá velkou silou i obratností, jak se Reda v následující honičce přesvědčí). Tajemný muž sice Redovi uprchne, kapitán ale vzápětí získává první stopu: dozvídá se totiž, že jeden z Jesusových učedníků – zedník Thomas – byl nedávno zavražděn. Informuje ho o tom jeho starý známý Niemans, mrtvý Thomas je totiž oním zavražděným v klášteře. Oba policisté tak začínají spolupracovat. I přesto ale nedokážou zastavit počínající sérii vražd, jejíž oběti spojují jména a povolání shodná s novozákonními apoštoly. Je téměř jisté, že má policie co dočinění s nebezpečným náboženským fanatismem…
Tak jako předchozí producentské počiny Luca Bessona (například akční komedie Taxi, taxi či dobrodružný Fanfán Tulipán) řadí se i akční krimithriller Purpurové řeky 2: Andělé apokalypsy k průměru mezi komerčními tituly. Členové štábu odvedli profesionální, avšak nikterak novátorské výkony. Režisér Olivier Dahan potvrdil pověst zkušeného tvůrce videoklipů a projevil se jako schopný řemeslník. Obzvláště akční scény - a hlavně honičky - jsou podány invenčně a patří mezi zlaté hřeby tohoto snímku. Sázka na četné ručně snímané záběry se však míjí účinkem. Komplikovaný děj se totiž kvůli nim stává ještě nepřehlednějším.
Jeana Rena si už téměř ani nedovedeme představit jinak než jako drsného policistu s dvoudenním strništěm, i nyní v roli komisaře Niemanse předvádí svůj obvyklý výkon bez výraznějších výkyvů. Benoît Magimel ani nemůže ve své úloze předvést své nadání v plné šíři, vkrádá se tak dokonce myšlenka, že by podobné role měl přenechat méně talentovaným kolegům a sám se spíše věnovat psychologicky náročnějším partům. Legendární Christopher Lee pak i na malé ploše připomene svého démonického Sarumana z Pána prstenů, jeho úloha však tentokrát patří k typu „rolička pro zasloužilého umělce“.
Při sledování filmu jistě potěší i záběry nádherných, i když chladných a podmračených přírodních scenérií Lotrinska či exotické výlety do podzemních pevností Maginotovy linie. A to i přesto, že na toto vojenské zařízení je příběh naroubován značně násilně. Snímek Purpurové řeky 2 ale srážejí hlavně scénáristovy prohřešky proti zdravému rozumu a realitě (jsou-li takovéto chyby u dnešních krimithrillerů ještě vůbec na škodu). Je samozřejmé, že se od tohoto žánru nedá očekávat zasvěcený rozbor kriminalistických technik nebo vhled do života náboženských komunit, některé prohřešky proti logice, faktům či dokonce fyzikálním zákonům jsou však natolik zjevné, že na divákově tváři vyvolají úsměv. Již jako perlička pak slouží svérázné představy filmařů o životě řeholníků ve (smyšleném) řádu montanistů i o institucionálním zřízení sousedního Německa (ne, Němci opravdu nemají Ministerstvo kultury a náboženství, natož aby mu vládl bývalý nacistický voják a současný křesťanský fanatik v jedné osobě). Divák, který se přišel do kina hlavně bavit, však uspokojivou porci zábavy od filmu dostane a takovéto vady na kráse mu jistě příliš vadit nebudou.
