Nová filmová verze Producentů má v tuzemské distribuci to štěstí, že v kolektivní paměti českých diváků nemá konkurenci. Většina těch, kteří se na ni vypraví do kin, ji nemůže porovnávat ani s původním filmem Mela Brookse z roku 1968, ani s jeho veleúspěšnou broadwayskou muzikálovou adaptací.
Příběh však ve všech třech případech zůstává týž. Hlavními hrdiny jsou cynický broadwayský producent a bohém Max Bialystock (Nathan Lane) a uťáplý účetní Leopold Bloom (Matthew Broderick). Oba společně vymyslí dokonalý plán na zbohatnutí, připomínající praktiky českých polistopadových „tunelářů“: od sponzorů vyberou ohromnou sumu peněz na divadelní inscenaci. Použijí však jenom malou část a vytvoří absolutní propadák, nejhorší představení všech dob. Po premiéře (která bude zároveň derniérou) se pak se zbylými penězi zdekují do Ria. Jejich plán se pochopitelně obrátí proti nim: promyšlená kombinace nejhorší hry, nejhoršího režiséra a nejhorších herců totiž výsledek promění v pravý opak a jejich představení se stane diváckým hitem…
Na první pohled je jasné, že tvůrci převedli na filmové plátno broadwayskou verzi Producentů, a to bez výraznějších změn. Nezměněn zůstal i tvůrčí tým v čele s režisérkou Susan Stromanovou (film je jejím celovečerním debutem) a hlavními představiteli, Nathane Lanem a Matthewem Broderickem. Na rozdíl od většiny filmových muzikálů z posledních let (například úspěšného Chicaga) se režisérka nesnažila najít způsob, jak příběh i se zpěvy a tanci přetlumočit do filmové řeči, a zachovala jeho divadelní charakter. Herci tlačí na pilu tak, aby jejich žerty dolétly až do poslední řady na čtvrtém balkóně, a žádný gag není subtilnější než výbuch dynamitu. Humor na plátně často balancuje na hranici absolutního nevkusu, zejména, když si film utahuje z homosexuálů. Když se pak do děje zapojí taneční sbor, člověk má občas pocit, že sleduje televizní estrádu ze sedmdesátých let. (Světlou výjimkou je taneček sboru stařenek s chodítky. Škoda, že je nehrají opravdové stařenky.) Přesto jsou Producenti často zábavní a místy okouzlující – to když se na scéně objeví Uma Thurmanová v roli švédské sekretářky Ully, dokonalé, leč prostoduché nordické krásky, která o sobě hovoří ve třetí osobě a s rozkoší popisuje své citové i tělesné potřeby.
Vrcholným momentem filmu je premiéra divadelního představení pánů Blooma a Bialystocka. V tu chvíli se děj přenese na jeviště, takže divadelní stylizace, která prostupuje celým filmem, náhle přestává působit rušivě. A to, co se na onom jevišti odehrává, je opravdu nezapomenutelné. Hrdinové totiž pro své potřeby objevili „nejhorší hru všech dob“, neonacistický kýč jménem Hitler je úsvit. (Její autor, nacista a holubář Franz Liebkind v podání Willa Ferrella, je v Producentech také jednou z hlavních postav.) Pro jevištní realizaci si pak vybrali toho nejméně vhodného režiséra, zženštile homosexuálního Rogera De Bris, který nakonec v den premiéry zaskočí i za představitele titulní role. Výsledná inscenace tak připomíná cosi mezi Triumfem vůle Leni Riefenstahlové, dožínkami a představením divadla Sklep. Není divu, že z Blooma a Bialystocka se stanou miláčci broadwayského publika… a že se tak záhy dostanou do křížku se zákonem.
Těžko říci, komu je tato nová filmová verze Producentů vlastně určena. Ta část publika, která nemá v lásce divadelní muzikály, v ní totiž nejspíš velké zalíbení nenajde. A milovníci muzikálového žánru nejspíš dají přednost jevištní verzi, která bude mít českou premiéru na podzim letošního roku. Slavnostně jí zahájí svůj provoz zrekonstruované Hudební divadlo v Karlíně.
