Z českých filmařů, kteří odešli do emigrace, se plně uchytil jediný – Miloš Forman. Kolem jeho zahraničních filmů však ve znormalizovaném Československu dlouho panovaly rozpaky, i když byl svolný, aby s ním komunistický novinář Jan Kliment uveřejnil několik rozhovorů (což zase vadilo některým emigrantským kruhům). Teprve po pádu předlistopadového režimu se dostaly na plátna kin i na obrazovku.
Letní filmová škola v Uherském Hradišti uvádí jeden z jeho nejslavnějších titulů Přelet nad kukaččím hnízdem (1975). Teprve díky němu se Forman prosadil jako přední hollywoodský režisér. Film získal jak nejcennější oscarová ocenění (za nejlepší film, režii, scénář i hlavní herecké výkony), tak mimořádný komerční ohlas. Vzniklo dílo dnes již vzácné konstelace – vedle uměleckých kvalit zaujalo i divácky přitažlivým zpracováním. Pokud se zamyslíme, co mohlo na tomto filmu kdysi u nás vadit, je to nepochybně zjištění, že psychiatrické ústavy slouží také jako nucená internace pro nepohodlné lidi, že se zde mění v symbol útlaku a totality.
Jako předloha posloužil román Kena Keseye (v češtině vyšel jako Vyhoďme ho z kola ven), jehož metaforicky zacílený příběh z psychiatrické léčebny Forman plně přejímá, třebaže potlačil původní subjektivizované vyprávění v „ich-formě“. Vlastně tu doznívají protesty šedesátých let, odmítající navenek spořádaného pokrytectví – k tomuto tématu se Forman bude vracet i po později, najmě ve Vlasech (1979). Povšimneme si, že Forman původní autorskou tvorbu, jíž proslul ve vlasti i ve svém prvním americkém filmu Taking Off (1970), nahradil prakticky bez výjimky adaptacemi více či méně proslulých literárních, případně divadelních předloh.
Hrdina příběhu, „ulejvák a simulantů Randle Patrick McMurphy – mistrovsky jej ztvárnil Jack Nicholson – dokáže narušit téměř vězeňský režim, dokáže dosud uzurpovaným chovancům přinést vědomí vlastní důstojnosti i opojný záchvěv svobody. Snaží se své okolí burcovat z letargie, snaží se je dovést k tomu, aby mysleli a rozhodovali sami za sebe, působí jako rozkladný element a jako takový se nutně ocitá v konfliktu s úřední moci, zde zastoupenou odměřenou a tvrdou vrchní sestrou. Přitom všem McMurphy oplývá neopakovatelným úsměvem i dětsky rozvernou bezstarostností.
Louise Fletcherové se však tato role stala osudnou: dostávala pak nabídky jen na postavy obdobně laděné, navíc často vedlejší. Mezi důležité postavy rovněž patří mlčenlivý obrovitý indián (McMurphy jej familiérně oslovuje „náčelníku“). T zprvu jen zdánlivě netečně přihlíží dění kolem sebe, aby posléze jako jediný osvědčil nedotčenost panujícími poměry – a spěje ke zřetelnému gestu zoufalství, když si uvědomí, že McMurphymu jinak již pomoci nemůže. Will Sampson mu vtiskl důstojnost i jemně humorné podloží, jak vyplyne třeba při sportovním utkání. V Přeletu však na sebe upozornili i mnozí později slavní herci, které Forman s neomylnou jistotou obsadil do drobných úložek – Brad Dourif, Christopher Lloyd, Danny DeVito.
Forman dokázal rozehrát významově mnohavrstevné vyprávění, které se přitom vyhýbá častým neduhům takových příběhů – je naopak až hravě uvolněné, nebojí se zužitkovat komediální situace, jak je tomu třeba ve scéně námořní projížďky. Obrovitý podíl na konečném zdaru má samozřejmě Nicholson – jeho úsměvy i švejkování jen skrývají cílený útok na vše, co si člověka podmaňuje a zotročuje. Neboť každý člověk je svobodný natolik, nakolik svobodným se sám cítí – takové je poselství tohoto mimořádného filmu.
