Jako jindy u podobných seznamů je záhodno vypíchnout potřebu jisté velkorysosti. Fajnšmekři dozajista inkriminované snímky nejenže znají, ale dávnou vedou i zanícené debaty nad detaily jejich tvorby, věrností adaptace nebo srovnáním s jinými, ještě méně známějšími filmy. Pro ně tedy následující odstavce skutečně nejsou – na rozdíl od diváků, kteří sice ocení trochu fantastiky, dostanou se k nim však především tituly neprošlé sítem oficiální domácí kinodistribuce.
Super
Komediálních náhledů na superhrdinské řemeslo se za poslední roky objevilo více, jmenovitě nejznámějším je zřejmě Kick-Ass. Super z roku 2010 však v nezávislosti jde ještě hlouběji. Adorace chcípáctví se tu snoubí s podobným nekorektním náhledem na "superhrdiny" jaký známe právě z Kick-Ass, ale třebas i z Watchmenů.
Zdejší duo bojovníků proti zločinu totiž platí spíše za párek násilníků, který k činům dílem přimějí halucinace, a dílem pocity vlastní šikany. Ve finále se tak smějeme dvěma frustrovaným a podivně oblečeným individuím, které ve volném čase mlátí lidi trubkami. O solidnosti díla však vypovídá i fakt, že za ním stojí James Gunn, který si letos zajistil pozornost mas svými Strážci galaxie. Podobnou genezi zažil i Gareth Edwards, režisér letošní vysokorozpočtové Godzilly, jež předtím natočil arcikvalitní indie sci-fi film Zakázaná zóna. Edwards se však do přehledu nezařadil z toho prostého důvodu, že jeho Godzilla stojí za starou bačkoru.
Na efekty náročné sci-fi snímky zřídkakdy vznikají mimo angloamerickou (popřípadě japonskou) kinematografii. Důvodem je samozřejmě potřeba nemalých prostředků ke tvorbě speciálních efektů, ale i zaběhnuté produkční prostředí. Čas od času však po splněném filmovém snu zatouží i režiséři jiných krajů, a jednou z mála výjimek z pravidla je tak naštěstí švýcarské (!) vesmírné sci-fi Cargo.
Nechybí mu totiž jak velkolepější efekty, tak i přemýšlivější zasazení. Cargo se odehrává v budoucnosti poté, co je Země lidstvem vybydlena až na holou dřeň. Zbytky lidstva žijí v orbitálních stanicích, upínají však naději k planetě Rhea, umístěné v jiné hvězdné soustavě. Právě tam se v ději vydává transportér Kassandra, jehož *náklad* se nakonec ukáže být klíčem k tomu, jak se věci ohledně Rhea a Země doopravdy mají.
Divide
Postapokalyptické zasazení je naopak velmi častým dějištěm mladických debutů, především pro relativně snadnou možnost najít v každém větším městě spoustu rozpadlých lokalit. Film Divide (bez českého překladu), vzniklý v americko-německé koprodukci, je však přesto trochu výjimečný – namísto exteriérů se totiž celý odehrává v protiatomovém bunkru kdesi ve sklepě newyorského činžáku. Zde se před neznámým (a do konce filmu nevysvětleným) útokem ukryje pestrá paleta civilů.
Ačkoliv by akce dychtivý divák čekal spíše koumání příčin raketového útoku, Divide se namísto nich zabývá spíše dokonale nechutnou ukázkou rozpadu základních civilizačních návyků. Co například dělat v takovém hermeticky uzavřeném krytu, v němž je nejcennější komoditou voda, s rozkládajícím se tělem? Divide je ve stylu Pána much dokonalou depkou pro chvíle, kdy máte pocit, že si lidstvo zaslouží alespoň špetku důvěry!
Dredd
Bezpochyby nejzajímavějším akčním sci-fi posledních let, na které se paradoxně skoro nikdo nedíval, byla nová adaptace komiksového Soudce Dredda, tentokrát v podání Karla Urbana. Tvorbou především britský snímek ukazuje jedinou akci dvojice Soudců ve futuristickém supermrakodrapu plném gangsterů všemožného ražení, a ve stylu akčních filmů 80. let si při tom rozhodně nebere servítky.
Dredd (2012) je mnohdy nesprávně označován za vykrádačku indonéského akčňáků Zátah (2011), který rovněž popisuje krvavou cestu speciální jednotky na vrchol věžáku plného místních hrdlořezů. Scénář a předprodukce Dredda však paradoxně začala několik let před Zátahem, protentokrát se tak podoba obou filmů zdá být náhodou, ne-li rovnou přesně opačnou inspirací, než jaká je oběma snímkům vyčítána...
Nakonec však namísto hnusů, krvavých Soudců nebo násilných superhrdinů skončíme na veskrze pozitivní notě. Film Pozemšťan z roku 2007 se celý odehrává v jediné chatě uprostřed lesů, namísto hororu máme však tu čest s konverzačním dramatem. Co taky jiného čekat, když se zde sejde skupina vysokoškolských učitelů? Pak však jeden z nich – po sérii náznaků – ostatním odhalí, že je možná nesmrtelný…
87 minut trvající Pozemšťan vzdor několika slabších okamžikům dokáže udržet pozornost tak, jak zvládá skutečně málokterý film. I přes doslova komorní zasazení po celou dobu vyvolává další a další otázky a zachovává napětí, od něhož by se leckterý velký film mohl učit. Jakkoliv se objevily i jiné přemýšlivější scifárny, Pozemšťan rozhodně zůstává nejlepší volbou „chytrého sci-fi“ z poslední doby.
