Lidová fronta ve třicátých letech ve Francii krátkodobě sjednotila levicové síly a probudila naději u mnoha bědných lidí, hospodářskou krizí zbavených dosavadních jistot (mimo jiné zavedla placenou dovolenou či kratší pracovní týden). Ponoukla také nezaměstnané baviče (a kulisáky, osvětlovače atd.), aby zavřené divadlo na pařížském předměstí, kde po dlouhé roky vystupovali, sami převzali do své péče a pokusili řídit jeho provoz. Proti solidaritou prodchnutým umělcům, kteří vzali svůj osud do vlastních rukou, je postaven ničemný podnikatel, jenž se neštítí používat drsných gangsterských metod a podporuje fašizující pravici. Takové je pozadí, na němž se odehrává romantický hudební příběh Paříž 36.
Režisér Christophe Barratier, jenž na scénáři spolupracoval s Julienem Rappeneauem, s notnou dávkou nostalgie oživuje dávné reálie, uličky i jejich rázovité obyvatele, jak jsme je kdysi mohli zahlédnout ve filmech Reného Claira nebo Jeana Renoira. S oblibou nechává kameru vystoupat do výše, aby diváka potěšil pohledem na stroze světélkující čtvrť, ještě zbavenou reklamních světel i televizních antén. Vyprávěný příběh zaplňuje osobitými lidičkami, jejichž zevnějšek odkazuje k osvědčeným typům, ale současně svým chováním prozrazují různorodé reakce na vyhrocené, krizové situace.
Setkáváme se s dobráckým kulisákem Pigoilem (Gérard Jugnot tu oživil gabinovsky rozšafný typ prostého človíčka), zestárlým chlapíkem, jenž zprvu odmítá politické třenice. Nevěrná žena jej opustila a zanechala samotného s malým hochem JoJo (Maxence Perrin), jehož mu však bezcitná policie odebere, protože nezajistil řádnou školní docházku (chlapec si přivydělával pouličním hraním na harmoniku).
Výbušný a rádoby zdrsnělý osvětlovač Milou (Clovis Cornillac) je fanfarónský nositel radikálních politických postojů. Nešetří výzvami ke stávce. Vycházející pěveckou hvězdičku Douce, prožívající konfliktní známost s Milouem i podezírané z nežádoucí protekce, ztělesnila Nora Arnezederová. A konečně je tu smolařský bavič a imitátor Jacky (Kad Merad). Trapný kabaretní vystup na schůzi nacionalistů, v němž karikuje židovskou prohnanost, v působivé zkratce postihuje ubohost, ale také krvelačnost antisemitských předsudků. Ale naštěstí nezůstane v područí ničemů, kteří jej zneužívají jeho důvěřivosti a vzmuží se, aby svým pochybným chlebodárcům otevřeně řekl, co si o nich myslí.
Avšak nejživotnější figurou je „pan Rádio“ (Pierre Richard), podivín, jenž dlouhé roky setrvával mezi stěnami svého bytu a sledoval svět jedině skrze rozhlas. Teprve přítomnost talentované Douce, jejíž matku kdysi znával, jej přiměje k návratu na jeviště, aby někdejším druhům i jako dirigent pomohl k návratu na výsluní slávy. Richard, jenž se už dávno zbavil potřeštěných grimas, omezil výrazovou okázalost a s tváří zbavenou emocí a ztišenou monotónní mluvou stvořil bytůstku až dojemně vstřícnou a nadšenou pro společnou věc.
Režisér oživuje kabaretní výstupy, které si podmaňovaly publikum. Iluze a nadšené naděje Paříže roku 1936 evokují i skladby Reinhardta Wagnera. Věrohodně, temperamentně napodobují tehdejší styl a hudební hity. Kameraman Tom Stern vtiskl obrazové složce jistou potemnělost, zúžené barevné spektrum, které přitom nemá ponoukat k beznaději, snaží se ukázat, že světelné poměry ve velkoměstě kdysi bývaly jiné.
Paříž 36, natáčená též v Čechách, se v zásadě přidržuje melodramatického rozvržení se všemi syžetovými klišé, ať již se týkají neshod mezi zamilovanými nebo se vztahují na odsouzeníhodné rejdy bohatého podnikatele Galapiata (Bernard-Pierre Donnadieu), svádějícího bezbrannou Douce a ovládajícího policejní složky, které kryjí jeho zločiny. Děj filmu je předvídatelný, avšak i vnímavější diváky si dokáže podmanit. Tvůrci přijali romantizující polohu a smířlivě idylizující ladění, takže výsledek se stěží může srovnávat s mnohavrstevnými epopejemi z rodu Bertolucciho Dvacátého století, Schlöndorffova Plechového bubínku nebo Szabóova Mefista. Avšak z kina rozhodně nebudeme odcházet s pocitem promarněného času.
