Vyhublý mužíček s vyděšeným pohledem, s omluvným výrazem ve tváři páchá kolem sebe tím větší zmatky, čím silněji jim chce předcházet. Taková byla maska, s níž se v sedmdesátých a osmdesátých letech představoval publiku francouzský herec Pierre Richard. Když poté ustoupil z výsluní slávy, prošel jeho zevnějšek i ztvárňovaný typ proměnami.
Komik, jenž se 16. srpna se dožívá pětasedmdesáti let, se o divadlo zajímal od mládí, ačkoli rodiče se mu v takové dráze pokoušeli zabránit. Prošel několika pařížskými kabarety, kde se naučil hbitě reagovat na sebemenší podnět ze strany obecenstva. Záhy dokázal unést i tíhu celovečerního představení, kdy většinou sám kraloval na jevišti. Již tehdy se rodil typ potřeštěných postav, kterými si později získá popularitu i před kamerou.
Začátky na stříbrném plátně nijak oslnivé nebyly. (Na pravdě nezakládá smyšlenka, která čas od času probleskne v českém tisku, že první větší úlohu získal v českém filmu Poslední etapa, ve skutečnosti tu francouzského závodníka hrál jakýsi jeho jmenovec.) Richardovi se překulila Kristova léta a on si uvědomoval, že uvízl mezi druhořadými herci; naděje na výraznější prosazení jsou stále mizivější. Rozhodl vzít osud do vlastních rukou a vše vsadil na jednu kartu. Napsal si scénář, přesvědčil producenty, že jediným režisérem, který přichází do úvahy, je právě on – a výsledkem byla bláznivá komedie Roztržitý (1970). Úspěch byl nesmírný a doslova přes noc se zrodila nová hvězda.
Navazoval na ztřeštěné grotesky Laurela a Hardyho, Bustera Keatona nebo Harolda Klouda, vynikal však nejen ve splétání situační komiky, ale i ve slovním humoru. Jeho překotná, mnohdy nesouvislá a zajíkavá mluva, plná bláznivých protiřečení, vyvolávala stejné výbuchy smíchu jako rozruch, jaký způsobovaly jeho činy. Nastoupená cesta se osvědčila a Richard vbrzku dokončil další film stejného ražení, u něhož je dostatečně výmluvný už samotný název: Život plný malérů (1971).
Richardovi směšně dojemní hrdinové svůj osud snášejí s hrdou myslí a vztyčenou hlavou, aniž domýšlejí, že věci, které oni považují za samozřejmé, mohou jejich okolí šokovat. Tuto dvojlomnost si bystře uvědomil zkušený režisér Yves Robert a přichystal mu roli psanou přesně na míru. Ve špionážní parodii Velký blondýn s černou botou (1972) se nic netušící houslista, stane figurkou ve složitém souboji tajných služeb. Obrovský úspěch záhy zajistil pokračování Návrat velkého blondýna (1974).
Scenárista těchto filmů Francis Veber Richardovým postavám záhy vtiskl nový kontext. Satira Hračka (1976) přinesla mnohotvárnější, tragikomickou roli nezaměstnaného novináře, kterého si zakoupí bohatý tiskový magnát, aby si rozmazlený jeho synek měl s čím hrát. Veber v dalších třech filmech vybral Richardovi za partnera Gérarda Depardieua. Vytvořili úspěšnou komediální dvojici, postavenou na protikladu mezi ztřeštěným mužíčkem a racionálně uvažujícím hromotlukem. V Kopytu (1981) pátrají do nezvěstné dívce, ztracené v jihoamerické džungli, v komedii Otec a otec (1983) se vyrovnávají s nevděčnou rodičovskou úlohou a Uprchlíci (1986) je představují jako smolařské lupiče na útěku.
Když zestárl, začal Richard toužit po odlišných typech postav než doposud; dočkal se v devadesátých letech. V té době se opět začal více věnovat divadlu. V historickém filmovém dramatu Šachová partie (1994) jej poznáváme jako vypočítavého, ba až chamtivého impresária společensky neohrabaného mladíka, jehož jediným světem se staly šachy. Tato role předznamenala další, podobně laděné, zbavené prvoplánové komičnosti, kdy si herec, aby stvrdil nastoupenou změnu i vnějškově, nechal narůst stále více šedivějící plnovous.
Takového jsme jej spatřili ve dvou posmutnělých komediích gruzínské režisérky Nany Džordžadzeové Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře (1995) a Léto ztracených polibků (2000). Ztělesnil v nich postavy zaujaté svou profesí (ať již se vztahovala ke kulinářství nebo k námořnictví), jejichž osud se nějakým způsobem proťal s gruzínskými dějinami. Převtělil se také do Robinsona Crusoe (2003) a nejnověji jej můžeme v muzikálu Paříž 36 (2008) zahlédnout jako muzikanta, dlouho zakukleného ve svém bytě, jenž přesto vyleze, aby svým kamarádům, kteří svépomocí provozují zábavní divadlo, pomohl jako skladatel i jako dirigent.
Pierre Richard je zajisté neopominutelný umělec, ale v soukromí s ním bylo a je asi obtížné vyjít. Třikrát se oženil a třikrát rozvedl. Pyšní se dvěma syny.
