Je to zvláštní a provokující film: bezútěšnost zapadlého venkova, kde vládne bída, kde se zubožená škola rozpadá a odkud malé děti odcházejí do měst, aby se tam pokusily vlastními silami uživit. Závěrečný titulek oznamuje, že v celé Číně jich takto zběhne asi milion. Když si tamní učitel vezme měsíční volno, aby mohl navštívit svou nemocnou matku, jediným člověkem, který je ochoten nastoupit jako dočasná náhrada, je třináctiletá dívenka Wei...

Režisér Čang I-Mou líčí těžce uvěřitelné poměry s jistým obdivem ke statečnosti a nezdolnosti těch, jichž se týkají. Nahlédneme nejen do totálně zkonvencionalizovaného vyučování, které je založené na drilu a opakování kolektivních popěvků o kvetoucí rodné vlasti. Mladičká vyučující, naprosto lhostejná k dění ve třídě, převážně sedává před dveřmi školy a hledí, aby žádný žák neuprchl. Film přibližuje někdy obtížně pochopitelnou čínskou mentalitu, i když sám často zápasí s přiměřenou věrohodností předkládaných scén, a to jak motivickou, tak inscenační - mám na mysli třeba skládání cihel, kterého se účastní všechny děti, aby tak vydělaly pro „učitelku“ peníze potřebné na cestu do města, kam odešel jeden ze žáků. Jen málokdy zazní odlehčenější tón, například když starosta uznale hodnotí zdánlivou výuku matematiky, zatímco Wei nechává žáky počítat, kolik bude potřebovat peněz na cestu a za kolik práce v místní cihelně je lze získat.

Postava učitelky Wei, zpola ještě sama dítěte, zpola přijímající roli dospělé osoby, patří k významově nejméně uchopitelným složkám celého vyprávění. Sice se obětavě vypraví hledat uprchlého chlapce Huika, avšak motivací nejsou nějaké etické rozvahy, nýbrž docela obyčejný (a zpola ještě dětský) strach o mzdu – starosta jí slíbí 50 juanů, pokud jí zůstanou všichni žáci pohromadě. Proto se brání odchodu jedné z dívek, která je odvezena jako běžecký talent (a přirozeně bez ohledu na ni i její rodiče, kteří do příběhu vůbec nezasáhnou), proto zoufale shání i vzpurného a odmlouvajícího Huika, jenž se ve městě navíc ztratil.

Wei se vyznačuje i v lecčems protikladným chováním, zřejmě ovlivněným i vztahem k autoritám, svým dosud nedospělým uvažováním. Dokáže omezovat ostatní a přikazovat jim, cítí-li se jim nadřazena. Naopak škemrá a doprošuje se, pokud se sama ocitne v podřízené situaci, případně vyděšeně mlčí. Za všech okolností si přesto uchovává obdivuhodnou tvrdohlavost a umanutost, bezmeznou trpělivost, když běhá za odjíždějícím autem, kdy vyjednává s policií, když žádá o vyhlášení pátrací relace v televizi. Totéž ale platí o marném psaní plakátků, za čež utratí poslední peníze.

Snímek i svým protokolárním pojednáním, s obrazy vesnice tonoucí ve vyprahlé nehostinné pustině i města zbaveného slunečního svitu, evokuje beznaděj, v níž se ocitají vesničané přicházející do města za iluzí lepší budoucnosti. Sám Huike později přiznává, že nejhorším zážitkem byl hlad a žebrání jídla. Režisér, jenž souběžně rozvíjí jak dívčino dlouho neúspěšné pátrání, tak chlapcovo bezcílné potulování tržištěm, si ovšem vypomáhá symbolikou, užívanou v sociálně laděných dramatech někdy před půlstoletím – především se jedná o hladové pohledy na hodující strávníky. Wei pokradmu dojídá jídlo z odložených talířů a přespává na ulici, Huike jen upřeně zírá, dokud se někdo neslituje.

V okruhu hledání vychází město jako bezcitné, se zřetelným protikladem mezi chudými a bohatými (zatímco na vesnici vládla výhradně chudoba jako vše sjednocující prvek). Za zmínku stojí lhostejnost, která ovlivňuje chování lidí, považujících chudobu za cosi přirozeného a obvyklého. Proto je tolik, ba přímo pohádkově zdůrazňována vstřícnost osvíceného jedince, který jediný (a nikoli státní podpora) může pomoci. Medializace celého případu zachrání nejen hocha, jemuž občas pomohou hodní lidé, ale vlastně celou vesnici, když ji televizní štáb navštíví. Posbírané peníze od různých dárců dovolí opravit nejen budovu školy, jak potěšeně oznámí starosta. Dojemně vyznívá závěrečná, snad v jakousi oslavu vstřícnosti se měnící scéna, kdy Wei nechává své žáky, kteří ji konečně přijali za svou, psát na tabuli znaky základních lidských potřeb a hodnot.

Je zajímavé, že režisér, jakkoli do podloží příběhu zasunul rozměr melodramatu, zvýšil autenticitu vyprávění ještě tím, že oba protagonisté, pocházející z nejchudších poměrů, tu vystupují pod svými skutečnými jmény – a ohlas filmu jim umožnil dál pokračovat ve vzdělávání. Filmová fikce se tak prolnula do reálného života...