Sedmapadesátiletý režisér Zhang Yimou pracuje na tom, aby si vysloužil pověst čínského Otakara Vávry. Po několika intimních snímcích ze současnosti (Nikdo nesmí chybět, Cesta domů...), které se staly hitem světových festivalů od Benátek až po Berlín, se vrhl na historická dramata, která nemají v čínské kinematografii obdoby. Hrdina (2003). Klan létajících dýk (2004). A nyní také Kletba zlatého květu (2006). Doma Yimoua milují coby svého kulturního vyslance číslo jedna. Ve světě je obdivován pro precizní filmařské zpracování, jemuž neschází vizuální atraktivita ani staletími prověřené příběhy z čínských dějin, které dodnes zasluhují, aby byly vyprávěny. A při vší preciznosti si diváci ani kritika mnohdy nevšimnou, že nás Yimou nenápadně indoktrinuje idejemi o dokonalosti všeho čínského, potažmo komunistického. Paralela s Vávrovou husitskou trilogií vůbec není od věci.
Císařovna (Gong Li) si v paláci žije jako pták ve zlaté kleci. Snad to byla nuda, co ji přimělo svést svého nevlastního syna, korunního prince Čchianga (Liu Ye). A snad to byla její nevěra, co přimělo císaře (Yun-Fat Chow) přidat do léku pro svou ženu novou přísadu – houbu, která je při pravidelném užívání zaručeným prostředkem k vyvolání šílenství. Císařovna je o úkladech svého manžela velmi dobře informována. Neváhá zosnovat vlastní plán pomsty, který by ji umožnil to, po čem touží nejvíce: spatřit císaře umírat v tratolišti krve. Blíží se každoroční Slavnost chryzantém, čas připomínat si neměnný řád věcí. Do paláce se po třech letech navrací císařův prostřední syn Jüan-tie (Jay Chou) a okamžitě podléhá císařovnině plánu na převrat. Deset tisíc mužů ve zlaté zbroji zaútočí, starý císař zemře a nový bude nastolen. Tak o tom alespoň císařovna sní. Nepočítá však s loajalitou prince Čchianga ke svému otci. Začíná Slavnost chryzantém, čas připomínat si neměnný řád věcí...
Kletba zlatého květu, to jsou vlastně dva filmy v jednom. Prvním z nich je dramatem o císařské rodině, která se odhodlává vyřešit všechny spory v jeden kratičký okamžik. Druhým je prachobyčejná agitka o dokonalosti Říše středu. Ideálu dosáhl systém vládnutí i organizace snad úplně všeho. Současná Čína se má jako precizně fungující mechanismus prezentovat olympiádou v Pekingu („uměleckým ředitelem“ her je, jaká to náhoda, Zhang Yimou). Kletba zlatého květu chce obdobnou vizi převést do filmové podobě. Obsluha císařského paláce, od služtiček až po lékárníkovu manufakturu, to vše pracuje se strojovou přesností. Lidský prvek byl odstraněn. Vojenská přehlídka ukazuje císařské vojsko v plné síle. Co na tom, že Yimou kopíruje Leni Riefenstahlovou a její Triumf vůle (1934)? Střet vzbouřenecké armády proti císařské přesile, to není bitva muže proti muži, ale setkání dvou mechanismů, z nichž jeden, ten císařův, doslova převálcuje mýlící se menšinu. Na náměstí Tien an men o tom vědí svoje. Soukolí režimu je nutno promazávat krví nepřátel. Netřeba se ale znepokojovat. Ihned po armádě ve zbrani naběhne armáda s košťaty a všechen nepořádek je z dějin nenávratně vymeten...
Není to tak dávno, co Yimou prostřednictvím svého Hrdiny světu sděloval, že sjednocení pod jednou mocí zastaví všechny spory a říši bude spravedlivě vládnout osvícený vůdce (ten vzkaz mířil na Tchajwan, do Tibetu...). Dnes už se o režimu diskutovat ani nemusí a kdo se proti němu vzbouří, se zlou se potáže. Díky Vám, pane režisére, že nám to tak trpělivě vysvětlujete. Kouzlem nechtěného působí fakt, že se těmto propagandistickým opusům propůjčují nedávní emigranti Jet Li nebo Yun-Fat Chow.
Jako filmař je Zhang Yimou opět skvělý. Bojových scén je tentokrát po málu, navíc zavánějí chladnou racionalitou. Jenže ony možná racionální být mají. V císařském paláci to sice vře, dvorské intriky bují na všechny strany. Jeden konflikt je následován druhým. To vše ale Yimou sleduje s chladným odstupem. Jako by nám chtěl vzkázat, že se nic tak světoborného neděje. Možná zemře několik členů panovnického rodu, avšak systém se v žádném v ohrožení neocitl. A tak se do oscarových nominací Kletba zlatého květu prosadila pouze jedenkrát, za kostýmy od Chung Man Yee. Záruku, že se po celé dvě hodiny bude mít divák nač koukat, tu mohu bez výčitek udělit. Avšak jako dramatický příběh o pádu jednoho velkého rodu snímek neobstojí. A herci? Ti jsou prvotřídní. Alespoň podle jmen. Gong Li, Yun-Fat Chow i mnozí další ale slouží spíš jako loutky uskutečňující velký filmařský záměr. Nejsou to první a ani poslední pěšáci, které do své hry asijský obr vtáhl…
