Filmové honičky byly součástí filmového média prakticky od počátku - v době prvních filmařů byl ostatně rovněž automobil žhavou technologickou novinkou. Z logických důvodů však spíše než choreografie tance mezi vozidly filmy dlouho čarovaly zábavu honících se vozů spíše z narážení do překážek po cestě, popřípadě cirkusového vyhýbání se skutečným životu nebezpečným situacím. Příkladem za všechny budiž motocyklová honička z Frigo jako Sherlock Holmes z roku 1924, v němž Buster Keaton bez přehánění riskuje holý život. Pozorně sledujte například situaci kolem třetí minuty:
zdroj: Archiv
Grotesky němé éry sice měly bezchybnou choreografii, avšak snad dílem kvůli tehdejším chatrným a pomalejším vozidlům, snad i pro stále enormní kamerové systémy, a snad takéi pro teprve se rodící kult silných motorů, překvapovaly první filmové honičky své diváky spíše destrukcí než řidičským umem. Již zde se však jasně ukázalo, že podstatnější než honička samotná jsou střihačské nůžky, potažmo těsně postavená kamera. Trvalo ještě několik dekád, než se to jasněji ukázat.
Významněji se automobilové honičky totiž proměnily až s příchodem exploatace 60. let. Absence cenzorů v Americe (definitivní pád Haysova kódu v polovině 60. let), potažmo i hlad po brakovějších, naturalističtějších dílech i v Evropě (italské a francouzské "kriminálky") byly pro příchod adrenalinových automobilových honiček klíčové. Za první "skutečnou" honičku se bere skoro 11 minut dlouhá scéna z filmu Bullitt herce Steva McQueena. Její pojetí, sestávající se z těsných úniků, trochy pomačkaného plechu ale i věrnost - včetně viditelného McQueenova obličeje během exteriérových scén - činí z Bullitt revoluční film. Není náhodou, že právě tato scéna vyhrála střihačku snímku Franku P. Kellerovi Oscara za střih.
zdroj: Archiv
Zlatý věk honiček
Stavidla byla prolomena, během několika málo let přišla doslova exploze stále větších a delších honiček. Za zmínku stojí Francouzská spojka (1971) režiséra Williama Friedkina, která honičku přenesla z venkovských ulic do přeplněném New Yorku, trend však velmi rychle kulminoval do snímků, které se sestávaly prakticky pouze z honiček, jak ukazuje 60 sekund (1974), který honičku spojil přímo se zápletkou. Snímek končí čtyřicetiminutovou akční sekvencí a je jakousi tečkou za zlatou érou honiček.
Není se čemu divit, že dnešním divákům chybí autenticita tehdejších scén, spolu s ní totiž souvisela i nemalá rizika. Překomplikované živé honičky tohoto času mnohdy vygenerovaly i nehody, které původně ve scénáři nebyly. Vůbec první scéna přetočení vozidla na střechu a zpátky tak například přinesl snímek McQ z roku 1974, vznikla přitom náhodou. Raketová smrť nápadů byla zapříčiněna i tím, že se po Bullittovi začal honičkám věnovat každý druhý žánrový filmař (zbytek se věnoval karate), přičemž však i kvůli tomu subžánr velmi rychle vystřílel veškerou možnou munici. Dokonce i James Bond si v této éře užil šílenou honičku v Muži se zlatou zbraní (1974). Na přemíru honiček si však jistě vzpomene i český příležitostný divák z filmů s Belmondem (např. Kořist, 1971), italskými harcovníky (Šimon a Matouš jedou na rivieru, 1975) a jim podobných děl.
zdroj: Archiv
Není proto divu, že snímky postavené čistě na honičkách v následujících letech přitopily znovu pod kotel zápletky a pachu benzínu (např. Šílený Max 2). Filmy, které stále významněji sázely na honičky, tak s postupem času činily se stále nostalgičtější příchutí (Ronin, 1997). Snad posledními významnými automobilovými honičkami "starého střihu", která si hrála na reálnost, byly ty z Agenta bez minulosti (2002) nebo Kurýra (2002), paradoxně jedna z pseudorealistického ranku, zatímco druhá naopak připomínající moderní grotesku. Krom nich se honičky dobře zabydlely i v televizi, kde šlo náročnější scénou bez digitálních příkras diváky stále ještě překvapit (Kobra 11). Vedle digitálních orgií z postupně stále šílenější série Rychle a zběsile však obě působí skoro jako dokumentární pořad.
zdroj: Archiv
Právě teprve příchod digitálních triků od nového milénia významněji posunul možnosti trikových scén filmových honiček - například skrze sérii Rychle a zběsile, vzpomenout lze však i na druhý díl Matrixu (2004), byť ani ten by se už neobešel bez zjevné pomoci počítačů. Nelze se proto příliš divit kritikům, podle kterých se s tímto posunem z honiček vytratilo ono napětí a pocit z reálnosti. Na druhou stranu, filmová historie automobilových honiček předvedla takové množství šíleností, až se vlastně nelze divit, že na její další evoluci došlo až díky digitálním trikařům.
