Polského režiséra Krzysztofa Kieślowského proslavil televizní seriál Dekalog, známý z několikerého uvedení i u nás - ve stopách biblického desatera zjišťoval, že také v dnešním světě má dodržování dávných přikázání svůj smysl a význam, že jejich porušení bývá osudné. Úspěch i uznání dosáhly takového stupně, že režisér mohl dvě epizody rozšířit do celovečerního rozměru. Tak vznikl Krátký film o lásce a Krátký film o zabíjení. Oba filmy se kdysi, počátkem 90. let, promítaly i v našich kinech.
Už odedávna vyvstává před křesťany mravní příkaz Nezabiješ! A od nepaměti se vynořuje jiný problém - jak porušení tohoto příkazu postihovat. Stanoviska se mohou různit, od odpuštění po uplatnění pomstychtivé zásady oko za oko. Lidská spravedlnost žádá potrestání; pokud zákony připouštějí trest smrti, není ani tento vyloučen. Jenže něco jiného je pouhé uvažování o trestu a něco jiného jeho uskutečnění, předváděné do nejmenších podrobností. Kieślowski nezkoumá oprávněnost nejvyššího trestu, nastoluje dotaz v širším pojetí: co pak? Co se tím vyřeší? I když bude zločinec popraven, jeho čin již nikdo nenapraví ani neodčiní. A jen málokdo bude odrazen od páchání dalších zločinů.
Režisér nepředkládá nějaký suchopárný traktát o vině a trestu. Naopak diváka vtahuje do vyprávění, seč mu síly stačí. Potřebuje, aby ani divák nezůstal lhostejný a nezúčastněný, aby také musel zaujmout stanovisko. Musí přihlížet dvěma osudovým zlomům v lidských osudech. Uvidí, jak mladistvý spáchá surovou vraždu a jak je později sám popraven, v obou případech s toutéž mrazivou odosobněností. Kieślowského zajímá jediné: zbytečně unikající lidský život.
Všimneme si záměrné protokolárnosti pojednání. Občas dokonce můžeme získat dojem, že sledujeme nějaký morbidní instruktážní pořad. Režisér se totiž snaží zabránit, abychom ke kterékoli ze zúčastněných postav cokoli pociťovali, máme se ocitnout v rozpoložení, jako kdybychom od sledovaného dění byli odděleni hodně tlustým sklem.
Tomu odpovídá i herecké ztvárnění, soustředěné výhradně na záznam vnějších úkonů. Proto zcela chybí jakékoli motivické podloží. Proto si vlastně žádná z postav nezaslouží naši shovívavost, proto ani oběť, poživačný, nepříjemný chlap, nevzbuzuje jakýkoli soucit. Odtud pochází i děsivá hodnověrnost jednotlivých postav a jejich konání. Sledujeme, jak mladík (v bezchybně lhostejné kreaci zpodobněný Mirosławem Bakou) ubije bezbranného taxikáře (Jan Tesarz), jak se marně snaží pachatelův začínající obhájce zmírnit trest, jak popravě sekunduje lékař, tiše a nehybně dohlížející na správnost exekuce. Celé vyprávění neustále krouží kolem téhož středu: je odnětí života za jiný zmařený život přiměřenou odplatou?
Kieślowski nezastírá pesimistický náhled, vylíčené události mu mimo jiné vystupují jako produkt společenského rozvratu, zavržení mravních kritérií. Ne náhodou veškeré dění připomíná roztočený vír, z něhož není úniku. Bezútěšné prostředí plodí jedině bezútěšnost v lidském nitru, jedna vina plodí další viny, řetězec bezohlednosti pak nemá konce. Ostatně i vrahova sestra se kdysi stala obětí autonehody...
Depresivní vyznění režisér umocňuje všemi dosažitelnými prostředky, především obrazovým ztvárněním. Kameraman Sławomir Idziak volí zašlé, špinavě zažloutlé barvy, které hraničí s černobílou tonalitou. Z oprýskaných fasád, vylidněných ulic čiší jedině všudepřítomná prázdnota. Toto všechno jako by podílelo na zločinu, který s konečnou platností proťal osudy hlavních aktérů ponurých událostí - zatímco mladík bezcílně bloumá ulicemi, taxikář vyhledává vhodného zákazníka a budoucí právník se právě učí na závěrečné zkoušky.
Krátký film o zabíjení není příjemné dílo. Zejména ve scénách vraždy a poté popravy dosahuje až mrazivě dokumentárního vhledu. Ale osloví jako málokteré jiné.
