V počátcích své herecké dráhy Jon Voight spoluvytvářel dějiny americké kinematografie. Snímky jako Půlnoční kovboj, Vysvobození nebo Cesta domů se nesmazatelně zapsaly do diváckého povědomí. Vysoko nastavenou laťku však již poté nikdy nepřeskočil. Dnes jsou jeho osudem otcovské figury v dobrodružných velkofilmech jako Lara Croft: Tomb Raider, Lovci pokladů či Transformers.
Jonathan Vincent Voight se narodil 29. prosince 1938 v newyorském Yonkers. Většina jeho předků pocházela z Německa, dědeček z otcovy strany do Ameriky doputoval ze Slovenska. Ve Státech pak působil jako horník. Na Jona však nečíhal stejný osud jako v komedii Zoolander. Voight tu hraje člena hornické rodiny, z níž se odrodil pouze Stillerův titulní hrdina - a setkal se poté s odsudkem a zavržením. Cestičku mu prosekal už otec Elmer, který si na chleba vydělával coby golfový profesionál. Na washingtonské University of America sice Jon vystudoval výtvarné umění (školní palubovku dlouho zdobilo právě jeho dílo), dnes už jsou Voightovi rodina veskrze hollywoodská. Po studiích se vrátil ke své středoškolské lásce – k divadlu. Jeho manželkami se postupně staly herečky Lauri Petersová a Marcheline Bertrandová; s ní má dva potomky, herce Jamese Havena a Angelinu Jolie. Tu Angelinu Jolie.
Hereckou kariéru zahájil Jon Voight roku 1961 v New Yorku. Věnuje se zde divadlu a televizi. Na Broadwayi debutoval muzikálem Za zvuků hudby. Věhlas mu přinesla dramata Pohled z mostu (1965) a To léto, ten podzim (1967) - v prvním se představil po boku Dustina Hoffmana, za druhé obdržel Theatre World Award. V šedesátých letech se pravidelně objevuje také v televizních sériích, nejvýrazněji ve westernu Gunsmoke (1966-69).
Vysoká postava a chlapecká tvář jej v počátcích u filmu předurčila do úloh neprotřelých venkovanů, jimž velkoměsto nesvědčí. Komedie Nebojácný Frank (1967) pro něj znamenala ústřední roli balíka, zavražděného zločineckým gangem, jenž se vrací z onoho světa. Vzápětí Voight získává první oscarovou nominaci, když v legendárním Půlnočním kovbojovi (1969) zosobní texaského mladíčka Joea Bucka, který po příjezdu do New Yorku navazuje víceznačné přátelství s protřelým zlodějíčkem Rizzem (D. Hoffman). Jméno Voight od této chvíle ve světě filmu něco znamená a Jon toho v sedmdesátých letech dokáže využít k pestré paletě hereckých příležitostí. Stal se šmelícím provianťákem Minderbinderem v satirické Hlavě 22 (1972), dobrodruhem Edem Gentrym v thrilleru Vysvobození (1972) nebo boxerem Vicem Bealerem ve sportovním dramatu The All-American Boy (1973). Vrchol Voigthova věhlasu přichází s Oscarem za ochrnutého vietnamského veterána Luka Martina v romantickém dramatu Cesta domů (1978).
Voight proslul také rolemi, které s díky odmítl: mohl se stát novinářem Clarkem Kentem alias Supermanem v comicsové podívané Superman (1978) stejně jako oceánologem Mattem Hooperem ve Spielbergově thrilleru Čelisti (1975) nebo Oliverem v romanci Love Story (1970). Naopak usiloval o úlohu McMurphyho v Přeletu nad kukaččím hnízdem (1975), přednost ale dostal Jack Nicholson.
Nezpochybnitelným hereckým klasikem se ale Jon Voight nikdy nestal. S koncem sedmdesátých let dokonce zvažoval zda nepověsit herectví na hřebíček. Na film a na divadlo sice nakonec nezanevřel, nikdy však pro něj nebyly vším. V letech osmdesátých se kupříkladu představil pouze v pěti snímcích. Své aktivity Voight často zaměřoval na politická a společenská témata. Dramatem Cesta domů (1978) Voight, a také jeho filmová partnerka Jane Fondová, završili svůj dlouholetý odpor k válce ve Vietnamu. Později se angažoval v ekologických otázkách a tomu odpovídala i jeho filmografie. Nacházíme jej v dramatech jako Květ pouště (1986), Černobyl: Poslední varování (1991) a Potopení lodi Rainbow Warrior (1992). Věnuje se též charitativním projektům na podporu severoamerických Indiánů.
Druhá polovina jeho herecké dráhy už Voightovi nepřinesla tolik profesních úspěchů, některé však za zaznamenání stojí. Ohlas vzbudil zejména v thrilleru Splašený vlak (1985). Za úlohu uprchlého trestance Mannyho, který se s společníkem Buckem (Eric Roberts) ocitne v neovladatelném vlaku, byl potřetí nominován na Oscara.
S postupujícimi lety se z Voightovy tváře začíná vytrácet pel naivity a mládí a nahrazuje je zatvrzelost spjatá ruku v ruce s odhodlaností. Tomu bude odpovídat i jeho typologická proměna ve zralé muže, pro něž je kompromis sprostým slovem. V jeho repertoáru nalezneme řadu charakterů vybavených vůdcovskými kvalitami. V tomto ohledu to nejdále dotáhl ve válečné romanci Pearl Harbor (200?), když ztělesnil amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta. Nenechává se zahanbit ani v dalším filmu Michaela Baye: ve velkolepé podívané Transformers (2007) představuje ministra obrany Kellera.
Své charisma prodal v titulních rolích životopisných titulů Noemova archa (1999) a Papež Jan Pavel II. (2005). Nalézáme jej v úlohách politiků (thriller Manchurianský kandidát, 2004) i generálů (akční thriller Atentát, 1997, i válečné drama Vzpoura, 2001). Pro sportovní dramata je ideálním představitelem zkušeného trenérského vlka (Varsity Blues, 1999, i Cesta za vítězstvím, 2005), popřípadě novináře (Ali, 2001).
V posledních letech bývá Jon Voight často obsazován do úloh mužů úspěšných, avšak neschopných dohlédnout dále než na špičku vlastního nosu. Jejich největším hříchem bývá pýcha. Doplácejí na podceňování schopností mladého konkurenta. Stalo se tak už v thrilleru špionážním (Mission: Impossible, 1996) i akčním (Nepřítel státu, 1998), dramatu soudním (Vyvolávač deště, 1997) i sportovním (Cesta za vítězstvím, 2005). Jon Voight se s věkem stal prototypem nenáviděného otce, umenšujícího úspěchy svých potomků, a zároveň otce milovaného, u nějž synové a dcery marně hledají pochvalná slova. To lze s klidem vztáhnout na dobrodružné snímky Lovci pokladů (2004), Lovci pokladů: Kniha tajemství (2007) i Lara Croft: Tomb Raider (2001), kde se představil spolu s Angelinou Jolie. Mihl se satirickou komedií Tropická bouře (2008), hrál tatínka v rodinné frašce Čtvery vánoce (2008).
