Zatímco rok 2000 dával naději, že se blýská na nové, lepší časy v české kinematografii, šlo jen o výjimku a brzy ta se opět propadla do šedivého bahna amatérských filmů, televizních projektů, studentských filmů, dokumentů a experimentů. Podpora ze strany státu byla (a je) stále mizivá – vždyť za peníze, rozdělené mezi několik desítek projektů, by se jinak natočil jeden jediný celovečerní film. Navíc díky neschválenému zákonu o komunikacích a vyřešení financování veřejnoprávní televize klesá podpora ČT v projektech a přesouvá se na televizi Nova, kde doposud kraloval především Zdeněk Troška.

Rok 2000 skutečně vypadal velmi nadějně – v distribuci se objevilo hned 21 projektů! Naše nadšení však brzy poleví, když zjistíme, že tato číslovka obsahuje mj. 2 pásma (Šesť statočných, Mrtvý les a jiný bulšit), 1 čistě slovenský film (Tábor padlých žien), 1 čistě německý (Hurá na medvěda), 3 dokumenty (Bitva o život, Proroci a básníci – Kapitoly z kalendáře, Bohemia Docta) a dokonce 1 internetový projekt (Jana Němce Noční hovory s matkou)! Pokud bychom tedy šli jen po „filmech“, myšleno celovečerních hraných profesionálních projektech, bude jich méně, zato většinou velmi kvalitních. Stačí připomenou jen některé tituly: Ene bene, Pramen života, Musíme si pomáhat, Samotáři, Cesta z města, Kytice, Anděl Exit, co titul, to svým způsobem zajímavý a svébytný, mnohdy i úspěšný film. V tomto roce zabodovala hojně i tzv. Troškova klika, z jejíž produkce pochází Početí mého mladšího bratra (spíše TV projekt), Princezna ze mlejna 2 či Začátek světa. Mezi filmaře se vrátila podle mne nedoceněná Drahomíra Vihanová přefilozofovaným snímkem Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba. Vedle podivné Princezny ze mlejna pohádky zastupuje ještě koprodukční Král sokolů... Rok 2000 skutečně sliboval lepší časy filmařské.

Pak však přišel rok 2001 a hned na úvod nám naservíroval něco, co zásadně změnilo nazírání na českou kinematografii – pokud se do ní doposud počítaly celovečerní dokumenty, pásma a studentské a televizní projekty, tak tentokrát došlo již i na amatérský film. Ani dnes populární Barbora Seidlová nepomohla filmu 24 (dávno před stejnojmenným americkým seriálem), který navíc z počítače na film tvůrci kopírovali skutečně doma na koleně... A když se podíváme do výše zmíněných kategorií, tak z dokumentů zde máme Nachové plachty, Plastic People of the Universe, z televizních projektů Kruh, Podzimní návrat, v podstatě i Babí léto, z koprodukcí, kde někdy není jasný majoritní producent, pak filmy Krajinka (SR), Otesánek (Velká Británie), přeceněný spektákl Tmavomodrý svět (Velká Británie), zajímavé, ale nedotažené Paralelní světy (Francie), přeplácané Vyhnání z ráje režisérky Věry Chytilové (Německo), Karu Süda – Medvědí srdce (Estonsko, Rusko, Německo), Člověk v ZOO (Dánsko, Velká Británie), Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (Čína).

Zdeněk Troška se objevil s dalším pokračováním Z pekla štěstí 2, studentské filmy zastupují Divoké včely, po delší době se vrací Filip Renč, tentokrát retro muzikálem nedodržujícím příliš muzikálová pravidla Rebelové, TV Nova kromě Trošky podporuje ještě „komedii“ Jak ukrást Dagmaru – a tím máme tento rok za sebou – suma sumárum se vším všudy 17 filmů, ale víme sami, které označit skutečně za filmy.

Rok 2002 přináší 19 premiér, ale z toho hned čtyři dokumenty (Hry prachu, Nonstop, Starověrci-Svěcení jara, Z města cesta) a tři školní věci (Radhošť, Brak a Láska shora). Čistě televizní filmy (které se na filmové plátno moc nehodí) zastupují Únos domů, nepovedená Archa pro Vojtu (má sotva 60 minut), Musím tě svést, Smradi, Děvčátko, či Waterloo po česku (zde s TV Nova). Spíše na digitální kameru byl natáčen projekt Zatracení, Milan Šteindler se vrátil k režii nemastnou neslanou Perníkovou věží (asi byl skutečně finančně na suchu), Petr Zelenka natočil další úspěšný pseudodokument Rok ďábla, Zdeněk Troška Andělskou tvář a z pohádek se do kin dostalo vynikající pásmo loutkových krátkých filmů pod názvem Fimfárum Jana Wericha. Králem českých filmů tohoto roku však byl Výlet Alice Nellis – jediné čistě filmařské dílo tohoto roku.

V roce 2003 vzniklo 17 filmů. Z toho Noční hovory s matkou měly konečně filmovou premiéru, nejen internetovou (když předtím již dávno vyšly i na DVD), Kdo bude hlídat hlídače je dokument, Quartétto je slovenský televizní film, a v podstatě Útěk do Budína také (jde o sestřih TV seriálu). Kruté radosti jsou rovněž česko-slovenským filmem, ale také spíše určeným pro televizi, jakýsi hraný dokument Lesní chodci, byť výborně zahraný i režírovaný, zrovna tak, vnitřně rozhárané Městečko televizní atributy již vůbec nezapře. Zdeněk Troška načíná v tomto roce svůj první Kameňák (těžko je označit za filmy). F. A. Brabec opět zkouší experiment – za 24 hodin natočený snímek se jmenuje Krysař a má všechny atributy narychlo vytvořeného dílka. Spíše studentský a černobíle natáčený snímek Sentiment – pocta Františku Vláčilovi, je určen jen pro otrlé kino- a vláčilofily. David Ondříček se vrací podivnou komedií Jedna ruka netleská, která se nestala takovým fenoménem, jak všichni čekali, Jan Hřebejk představuje dramaturgicky nevyvážené Pupendo, jedinou pohádku zastupuje Čert ví proč (koprodukce se SR), kde zase hapruje příběh a nadhled. Vítězem roku se stává černobílá a částečně studentská Nuda v Brně, což o to nic proti, ale podle mne filmařsky zajímavější byly snímky Nevěrné hry a Mazaný Filip.

Pro rok 2004 je zatím naplánováno rovněž kolem 17 premiér, přičemž z některých již sešlo, jiné se objevily nově, ale celkově jde kvalita – i starých mistrů – velmi dolů. Rok načal Zdeněk troška svým oblíbeným Kameňákem 2, den nato se objevuje pátý díl Básníků (Jak básnící neztrácejí naději), tentokrát poznamenaný product placement reklamou a horkou jehlou při šití a střihu, F. A. Brabec zásadně nepochopil pravidla kriminálního žánru ve svém Boleru, Ničeho nelituji je opět celovečerní dokument sestavený ze dvou středometrážních, Král zlodějů je spíše německým projektem, Chocking Hazard amatérským filmem pro omezenou skupinu fanoušků. Sice malý rozpočtem a počtem herců, ale vynikající scénářem a poselstvím, je podle mne film Mistři. Vypráví velmi přesně o české povaze a možná proto nebyl přijat, stejně jako některé Formanovy filmy. Následuje další amatérsko-studentský snímek Silný kafe, dokument Český sen, Juraje Jakubiska neslavný návrat s Post Coitum, prázdninový experiment Správce statku, spíše televizní sitcom Pánská jízda, a nově nijak vypointované fotbalové drama Non Plus Ultras, surrealistický experiment Vaterland – lovecký deník a konečně další Hřebejkův film Horem pádem, k němuž se dají najít velmi rozporuplné reakce (že je totálně mimo mísu současnosti).

Inu, pojďme si to shrnout – až na pár výjimek vévodí české kinematografii amatérismus, školní snímky, dokumenty, televizní projekty, vachrlaté (z hlediska účasti) koprodukce, experimenty. Co chybí? Především žánrové filmy – tedy jednoznačná komedie, kriminálka, horor, psychologický film, jednoznačná pohádka – podle pravidel žánru. Chybí profesionální filmy – což je dáno i mizerným finančním zabezpečením projektů, nutností reklamních vložek sponzorů, ale leckdy i nezkušeností samotných začínajících tvůrců. Zcela zmizeli „staří mistři“, kteří točí velmi sporadicky a s diskutabilními výsledky. Stejně tak herecky se na plátnech objevují jen jedny a tytéž obličeje, málokdy někdo ze starších herců. Nadějný Vladimír Michálek již dlouho nic nového – a hlavně svého – nenatočil.

Při pohledu na konec tohoto a rok příští se zdá, že premiér opět ubude, ale evidentně bude gró tvořit opět televizní produkce. Dokud se však český stát za nejjednodušší vývozní artikl země nepostaví, dokud nebudou jasné a dané podmínky pro vznik a distribuci celovečerních filmů, budeme si zde stále povídat na téma „kam spěje český film?“ A pár optimistů bude nové projekty nadále přeceňovat – v medvědí snaze české kinematografii pomoci.