Jsou filmy, které by neměly vznikat, protože jsou jen plýtváním peněz a talentu. Mezi nimi však lze nalézt alespoň ty, jejichž vznik byl významný prodůležitost zpracovávaného tématu. Právě Hlas moře patří mezi taková díla. Javier Bardem ztvárnil ve filmu skutečnou postavu Ramóna Sampedra, který je již třicet let upoután na lůžko a cítí se být na obtíž celé rodině. Jeho jedinou touhou je vybojovat si právo na důstojnou smrt. V úsilí získat oficiální povolení na euthanasii mu pomáhá advokátka Julie a Rosa, která se snaží změnit jeho názor. Příběh je inspirován skutečnými událostmi, které převedeny na filmové plátno získaly na nevěrohodnosti a kýčovitosti. Není každému dáno vytvořit dílo na závažný námět tak, aby se lidem nechtělo smát nebo naopak, aby nebrečeli při každému záběru na idylickou krajinu. Ostatně podezřelý je i nekonečný seznam nejrůznějších ocenění, což svědčí více o tom, že film nevyprovokoval k přehodnocení práva na dobrovolné ukončení života, ale stal se „jen“ vysoce hodnoceným dílem v jinak už dosti inflačním festivalovém prostředí.
Nakonec nejzajímavější je již devatenáctá filmová role Javiera Bardema, který se musel vyrovnat s odpovědností za ztvárnění Ramóna Sampedra, jenž se stal téměř symbolickou postavou. Takový úkol tíží, protože herec se obává, zvláště v tomto případě, že jeho výkon nebude odpovídat kolektivním vzpomínkám veřejnosti. Bylo třeba dobře prostudovat vše, co napsal, rozhovory, které poskytl. Opravdové herectví totiž nespočívá v imitaci, ale v průniku do vnitřku osobnosti – interiorizaci. Ve Španělsku panuje všeobecné uspokojení nad výsledkem, protože obsah filmu jednoznačně převážil nad jeho formou. Pro veřejnost je důležité, aby se mluvilo o tématech, která chtěl Ramón dostat do otevřené debaty, aby výrok chci zemřít, nebyl vyvoláváním ďábla. Je pravda, že úzkost ze smrti se stupňuje, což se nepřímo projevuje již v naší touze být mladší, krásnější a hlavně nestárnout. Javier Bardem se nejvíce obával scény úmrtí. Mnohokrát studoval skutečný záznam tohoto klíčového okamžiku a považuje svůj výkon za poměrně zdařilý.
Hlas moře je po mnoha stránkách sporným, ale není na tom nic překvapivého. Při pozorném sledování zjistíme, že je vlastně postaven na talentu hlavního představitele a tak se také o něm píše. Režisér Alejandro Amenábar (nar. 1972 v Chile) byl mnohem úspěšnější jako autor menšinových žánrů. My jsme měli možnost vidět v ČT jeho prvotinu Diplomová práce (1996) na téma snuff filmů. Následovaly filmy Abre los ojos (Otevři oči, 1998) jakýsi psychothriller a sci-fi Los Otros (Ti druzí, 2001). Velkou cenu z Benátek si odnesl až nyní za Hlas moře. V jeho filmografii nalezneme kvalitativně spíše mainstreamové snímky pro široké publikum, což vůbec neshazuje jejich řemeslnou hodnotu. Bohužel v případě tak komplikované psychologické studie se vrací Amenábar o mnoho let zpátky. Poněkud toporná divadelní režie a naprosto neoriginální vizuální zpracování zatlačují závažnost tématu do melodramatu. Všechno je redukováno na utrápené pohledy, výbuchy hněvu a snové výjevy. Stejné charakteristiky jsou typické třeba právě pro laciné nekonečné seriály, proto ani ty nikoho nepřesvědčí, jen pročistí slzné kanálky.
Asi všichni si uvědomujeme význam otevření problematiky euthanasie. Mnohé z nás trápí nevyléčitelná nemoc některého z našich bližních, ale obávám se, že ve skutečnosti to prožíváme méně melodramaticky.
