Film získal Oscara za rok 2004 v kategorii nejlepší cizojazyčný film.
Snímek, který Španělsko letos zastupuje v klání o Oscara za nejlepší zahraniční film, není zrovna typickou ukázkou příběhu s tělesně postiženým hrdinou. Ba dokonce není ani typickým filmem na téma euthanasie. Nepřekypuje povznášejícími emocemi, nepředvádí heroický zápas hlavního hrdiny s fyzickým handicapem a nesnaží se vás přesvědčit, že protagonista vede svůj zápas o právo na milosrdnou smrt ve jménu všech ostatních trpících. Právě naopak: Hlas moře je na emoce spíše skoupý a snaha agitovat u diváků ve jménu dobré věci je mu úplně cizí.
Scénář byl inspirován skutečným osudem Španěla Ramóna Sampedra, který v šestadvaceti letech následkem úrazu ochrnul na celé tělo od krku dolů. Zbývající tři desetiletí svého života zasvětil boji za to, aby mohl dobrovolně odejít ze světa, aniž by ti, kdo mu v tom pomohou, byli vystaveni trestnímu stíhání. S filmovým Ramónem (Javier Bardem) se poprvé setkáváme v závěrečné fázi tohoto období, kdy vyhledá právní pomoc organizace podporující právo na euthanasii. Své přání zemřít vysvětluje tím, že svou existenci bezmocného člověka, odkázaného na pomoc bližních, pociťuje jako nedůstojnou. Navzdory tomu je jisté, že Ramón nevede nejhorší myslitelný život: nemůže se sice hýbat, ale jeho intelekt zůstal neporušen. Může mluvit, ústy ovládat počítač a psát. Opatruje ho milující rodina a ženy jsou jím doslova fascinovány. Z vlastního rozhodnutí odmítá invalidní vozík, protože se nechce „spokojit se zbytky svobody, o kterou byl připraven“, a raději setrvává stále ve svém pokoji.
Ramónův soudní proces představuje pouze pozadí snímku (do soudní síně nezavítáme ani jednou), zatímco dominantní prostor je věnován jeho vztahu ke dvěma ženám. První z nich, právnička Julia (Belén Ruedaová), mu pomáhá s jeho kauzou a postupně mezi nimi dojde k nečekanému splynutí duší; Ramón bolestně prožívá svou neschopnost tělesné lásky, netuší však, že také Juliin zdravotní stav je na pováženou. Druhá žena, dělnice Rosa (Lola Dueňasová), se do Ramónova domu nejprve vnutí s banálním poselstvím ve stylu „žít je přece tak krásné“. Posléze se z ní však stane jeho oddaná opatrovatelka, která ho zbožňuje navzdory tomu, že v jeho srdci nikdy nezaujme první místo. Obě ženy musejí zaujmout postoj k Ramónově touze po smrti a obě do jeho směřování k sebevraždě v jistou chvíli aktivně zasáhnou.
Herecký výkon Javiera Bardema (Než se setmí) není z těch, které bývají ověnčovány množstvím cen. Jeho Ramón je usměvavý, uměřený, často ironický a kousavý; nepropadá spektakulárním emocionálním výlevům. Navzdory jeho nehybnosti (i nepříliš lichotivému make-upu) z něj vyzařuje masivní mužné charisma.
Režisér Hlasu moře Alejandro Amenábar už ve svém předchozím snímku, Ti druzí, převedl, že je skutečným mistrem ve zdrženlivosti. Zatímco v duchařském hororu s Nicole Kidmanovou se obešel bez zvláštních efektů a strašidelných zjevení, svůj nový film, jehož tématem je utrpení, natočil bez jakékoli příměsi melodramatičnosti a sentimentality. Tu a tam se dokonce objeví zrnko humoru. Velmi komická je zejména scéna, v níž Ramóna navštíví stejně ochrnutý kněz a snaží se mu vrátit vůli k životu. Protože jeho invalidní vozík se nedá vynést do schodů, musí zůstat o patrno níž a oba muži spolu vedou teologickou disputaci prostřednictvím kazatelova mladého asistenta, který běhá s jejich replikami tam a zpátky.
Hlas moře není filmem o boji za všelidské právo na euthanasii, protože sám jeho hrdina své úsilí takto nevnímal. Je pouze příběhem jednoho muže, jehož odpověď na otázku, jaký život ještě stojí za to, aby se žil, není univerzálně použitelná. To mu ale nic neubírá na působivosti.
