Jméno Federika Felliniho (1920, Rimini–1993, Řím) je natolik známé, že vidět některý z jeho filmů snad patří k základnímu vzdělání. Není se co divit, Fellini byl jedním z nemnoha tvůrcům, který dokázal oslovit nejširší publikum. I nenáročný divák, který přesně nepostřehne všechny jeho metafory, alegorie a symboly, si z jeho filmů může něco odnést. Felliniho filmy jsou intelektuální a divácké zároveň.
Italský filmový režisér, scenárista a výtvarník Federico Fellini se narodil v rodině lázeňského hoteliéra. Jeho vášní bylo už od dětství kreslení (tužka a kousky papíru tvořily nedílnou součást jeho osobnosti i v pozdějších letech), proto se po odchodu do Říma živil jako kreslíř vtipů pro populární časopisy. Svou společenskou povahu uplatnil jako konferenciér zájezdů na venkov, které mu přinesly dostatek příležitosti pro pozorování nejrůznějších lidských vlastností. Od roku 1944 asistoval a scenáristicky se podílel na dílech Roberta Rosselliniho (Řím, otevřené město, Paisa atd.), jež se staly základními kameny italského neorealismu, nejvýznamnějšího období italské poválečné kinematografie, zasahující svou poetikou všednosti celou Evropu. Pracoval též u Pietra Germiho a Alberta Lattuady, jenž mu nabídl spolurežii filmu Světla varieté (1950), který se odehrával ve Felliniho oblíbeném prostředí – v cirkusu.
Jako filmový režisér Fellini samostatně debutoval v roce 1952 titulem Bílý šejk, komediální satirou na ženské časopisy s Albertem Sordim v titulní roli. Následovali Darmošlapové (1953), ohlédnutí za mládím v přímořském lázeňském městečku, kde si jednu z vedlejších, ale výrazných rolí zahrála česká herečka Lída Baarová. Do téhož prostředí, ovšem o dvacet let později, se vrátil v Amarcordu (1974), zachycujícím ve fantaskně realistické poloze italskou společnost v období nastupujícího fašismu.
Velké mezinárodní uznání Fellinimu přinesly filmy Silnice (1954) a Cabiriiny noci (1956), v nichž nabídl velkou roli manželce Giuliettě Masinové. Ta zahrála obě tragikomické hrdinky – Gelsominu v Silnici a Cabirii – natolik podmanivým způsobem, že byla za svůj výkon přirovnávána k Chaplinovi. Tématem oněch vyprávění byla nemožnost dosáhnout vzájemného porozumění, proto se o těchto filmech případě mluvívalo jako o tzv. trilogii samoty (třetím do počtu byl nepříliš úspěšný Podvodník z roku 1955). Silnice získala v roce 1957 Oscara jako nejlepší cizojazyčný film.
Zabýval-li se dosud ve svých filmech Fellini spíše lidmi ze světa, který ho obklopoval, pak od Sladkého života (1960) se stále výrazněji soustřeďuje na vlastní nitro. V příběhu novináře, znaveného vlastní existencí a prací v bulvárním tisku, jako by navázal na jednu epizodu ze zmiňovaných Darmošlapů; do jisté míry lze však ve filmu vystopovat i autobiografické prvky. Objevují se v něm dvě výrazné herecké osobnosti. Marcello Mastroianni, který byl vnímán jako ztělesnění Felliniho alter ega, a Anita Ekbergová, která se stala trvalou součástí jeho fantazijního světa.
Fantazie získává ve Felliniho tvorbě stále větší prostor, což je patrné i v poetické komedii 8 1/2 (1963), kritikou nejoceňovanějším režisérově filmu, odhalujícím zdroje jeho tvorby. V té době je mu však vyčítáno, že se až příliš uzavírá do svých snů a představ a opomíjí společenskou situaci. Jako by potvrzením oprávněnosti těchto výtek byla Giulietta a duchové (1965), pohled do duše ženy poté, co zjistí, že je podváděna svým manželem. Hluboce intimní téma vystřídá o čtyři roky později Satyricon (1969), který Fellini označuje za "antickou verzi" Sladkého života. Co je na něm podstatné, je skutečnost, že jde o apokalyptickou vizi zanikajícího světa, po které nutně musí přijít obroda. I v tvůrčím smyslu.
Vzniká Zápisník režiséra (1969) a Klauni (1970), projekty, na jejichž výrobě se podílela televize. K tomuto médiu se předtím Fellini po dlouho dobu stavěl odmítavě, neboť s ní spojoval věrnou reprodukci skutečnosti, zatímco on měl sklony ji spíše přetvářet. Tento ”nadrealismus” uplatňoval i v Romě (1972), v níž se vyznal z lásky k italské metropoli a sám se učinil hlavní postavou. V epizodické struktuře filmu, která je pro Felliniho tvorbu příznačná, najdeme scénu církevní módní přehlídky, kdy staví proti sobě pompéznost církevních rouch a živočišnost římských prostitutek, předvádějících se svým zákazníkům. Kontrapunkt náboženství a sexu vycházel patrně z jeho nesouhlasu spojovat erotiku s něčím nečistým a zakázaným, jak to činila italská religiózní výchova.
Erotika zaujímala ve Felliniho tvorbě důležité místo, o čemž nasvědčují i další tituly, výrazně stylizovaný Casanova Federica Felliniho (1976) s Donaldem Sutherlandem v titulní roli a Město žen (1979), kde hlavní roli svěřil opět Marcellu Mastroiannimu. S ním výrazně spolupracoval ještě na příběhu o natáčení bombastické, a přitom stupidní TV revue Ginger a Fred (1986), zatímco v Interview (1987), filmu o filmu, mu svěřil roli pouze epizodní. Díky ní se ale na plátně opět setkal s Anitou Ekbergovou, jež na základě úspěchu Sladkého života přesídlila z rodného Švédska do Říma, který přijala za své město.
Fellini stále častěji tvořil v ateliérech, neboť tam nejlépe dociloval svého ”nadrealismu”. Tak vzniklo podobenství Zkouška orchestru (1979), tak vznikla operní féerie A loď pluje (1983), v níž jeho stylizování skutečnosti dosáhlo vrcholu. Koráb s množstvím nejrůznějších postav a postaviček, plující na blankytně modrém moři, byl celý postaven v římské Cinecittě. Nepočítáme-li reklamy (např. na Campari nebo Barillu), kterým se na sklonku života věnoval, je Felliniho posledním dílem snímek Hlas luny (1989), kde si roli náměsíčného mladíka, jenž se vydá pod vlivem magického Měsíce hledat ideální ženu, zahrál Roberto Benigni, hlásící se svou tvorbou k Mistrově odkazu.
Pár měsíců před smrtí, v březnu 1993, obdržel Federico Fellini Oscara za celoživotní přínos světové kinematografii. Jako by však jeho osobnost byla v kinematografii stále přítomná. Komunikuje s námi prostřednictvím svých filmů, inspirací, jež můžeme najít v dílech jiných režisérů, a třeba i muzea, jež v minulém roce vzniklo v rodném Rimini.
