Mnohdy a mnohde jsou slyšet nářky nad bídným stavem současného českého filmu. Vznikají prý pouze nekvalitní komedie nebo nudné, vyprázdněně takzvané umělecké filmy. Jako u všeho jiného však i zde platí, že růžové brýle nostalgie filtrují skutečnost doslova na plné obrátky. I za První republiky totiž bujela řada tupých komerčních snímků, rovněž éra komunismu přinesla i řadu tupých propagandistických děl – hrst těch kvalitních, která přežila v paměti dodnes, rozhodně ani tehdy nevznikala jako na běžícím páse. Krom výjimečných osobností uměleckého i zábavného filmu tak v minulosti došlo pouze jednou na skutečně plnohodnotné tvůrčí období, které co do jeho děl milují pamětníci i nová generace – totiž na Československou novou vlnu v 60. let. Právě v ní se shlédl režisér a scénárista Zdeněk Tyc.
Jeho celovečerní debut z roku 1989 jménem Vojtěch, řečený sirotek, zaujal baladickou zápletkou i černobílým zpracováním. Právě díky pomalému, lyrickému tempu je Vojtěch, řečený sirotek považován za jeden z nejvýznamnějších debutů porevoluční kinematografie (do distribuce šel až v roce 1990). Jako několikrát později se však i zde potvrdilo, že podobná těžká látka není po chuti většinovému vkusu – ačkoliv "Vojtěch" získal Velkou cenu poroty na festivalu v Angers a uvažovalo se i o oscarové nominaci, v kinech snímek propadl. Podobně dopadly i následující Žiletky (1994), skoro až nihilistická story v hlavní roli s nedávno zesnulým Filipem Topolem, nebo UŽ (1995), po jehož neúspěchu a "ocenění" anticenou Plyšový lev se Tyc rozhodl s autorskými projekty na čas přestat. Krom režie pořadů České televize tak běžní diváci Zdeňka Tyce dále znají snad jen pro film Smradi (2002) nebo účast na záznamu divadelního představení Ivánku, kamaráde.
Ruku v ruce s tím je však důležitý i původní scénář. Za ten je v případě Jako nikdy spolu s Tycem zodpovědná scénáristka Markéta Bidlasová, původem divadelní dramaturgyně. Její kariéra čítá práci ústeckém Činoherním divadle, Švangově divadle na Smíchově i podíl na hned několika pražských divadlech včetně Divadla pod Palmovkou. Bidlasová s Tycem již spolupracovala například na filmovém scénáři nikdy nenatočeného snímku Eldorádo – ten mimochodem získal 3. místo v Ceně Sazky za nerealizovaný filmový scénář v roce 2005. Bidlasová navíc psala i z vlastních prožitků, v době tvorby scénáře přišla o dítě a zároveň vážně onemocněl její otec.
S atmosférou smrti
Tyc se společně s Bidlasovou do natáčení Jako nikdy pustili na konci léta roku 2012 – konec léta jako motiv nezbytného zániku ostatně pulzuje filmem samotným i jeho propagačními materiály. V hlavní role byl obsazen Jiří Schmitzer jako umírající regionální výtvarník Vladimír, a dvojici jeho ošetřovatelek pak ztvárnila mladá Petra Špalková a starší Taťjana Medvecká.
Dosavadní ohlasy z novinářských projekcí mluví o perfektních hereckých výkonech a jedinečném zpracování bizarního milostného trojúhelníku, samostatnou kapitolou je i poetická kamera, která dokonale servíruje minimalistický pocit z nepříjemné, vtíravě depresivní, leč nakonec nevyhnutelné smrti. Tyc však nejde jen vstříc depresi, jak sám říká a vyznačuje se i dávkou vztahových dramat: "Odolal jsem pojmout ten film krutě, ale na druhou stranu jsem nechtěl ty ženy zobrazit jako nějaké svaté bytosti, chtěl jsem, aby působily přirozeně a divák jim mohl porozumět." Již nyní je Jako nikdy kritikou častován titulem "nejlepší český film tohoto roku". Zdá se, že Tyc tak po letech znovu vystoupal vstříc kritickému uznání a divákům, kterým v českém filmu chybí náročnější látky, zase po čase vrátil do žil optimismus. Po nešťastném Plyšovém lvu za UŽ by si to Tyc jistě zasloužil.
Nutno podotknout, že Tycovat tvorba není pro každého – miluje-li někdo burleskní látky, u kterých je možné "vypnout mozek" a nechat se unášet na vlnách úniku, nechť raději otočí list. Nic proti tomu. Pro ty ostatní, kteří však přece jen Tycovu poetiku a náročnější filmovou látku ocení, se Jako nikdy v kinech představuje už v těchto dnech.
