Film mnohokrát napodobený, vzor všech dalších, nejen filmových upírů – Dracula.
Proslulá filmová adaptace Draculy, natočená v roce 1931 ve studiu Universal, nebyla prvním přepisem románu Brama Stokera (vyšel v Londýně v roce 1897) o upírském hraběti z Transylvánie, který si pronajme opatství v Anglii, aby na bělostných krčcích londýnských panen ukájel svoji touhu po nové krvi. Na rozdíl od svých dvou neozvučených předchůdců – dnes nenávratně ztraceného maďarského filmu Drakula halála (Draculova smrt, 1921) a mistrovského díla německého expresionismu Upír Nosferatu (1921) – však byla prvním autorizovaným přepisem. Vynikl díky teatrálně impozantnímu představiteli titulní postavy Bélovi Lugosimu, jenž definoval, jak má filmový Dracula vypadat i jak se má chovat.
Stokera při psaní Draculy inspirovaly vampýrské tradice v literatuře (povídka Upír, kterou roku 1816 u Ženevského jezera napsal lékař Lorda Byrona John Polidori), východoevropský folklór o přízracích, jež vstávají z mrtvých a sají krev živým, i kronikářské zmínky o transylvánském krutovládci Vladu III. Tepešovi, který v patnáctém století narážel své nepřátele na kůly a přezdívalo se mu Dracula (tj. syn ďábla). Filmový scénař ale více než z románu, který je tlumočen prostřednictvím deníkových zápisků, dopisů, telegramů, fonografických záznamů či novinových výstřižků, vycházel z divadelní inscenace Hamiltona Deanea uvedené v Londýně v roce 1924, respektive z její Johnem L. Balderstonem upravené verze pro Broadway (1927).
Divadelní producent Horace Liveright se oproti předchozím jevištním verzím, ale také snímku Upír Nosferatu, rozhodl Draculu uvést jako tajemného aristokratického cizince, který je pro ženy děsivý a odpudivý, ale zároveň je sexuálně vzrušuje. Román postavu takto eroticky nevykresluje, nicméně též skrytě reflektuje sexuální úzkosti a potlačené tužby viktoriánské doby i samotného autora. (V obávaném „naplnění se nečistou krví“ se odráží panika upjaté společnosti z venerických chorob coby „božího trestu“ za promiskuitu, která je nejkřiklavěji personifikována kurtizánsky chlípnými Draculovými „nevěstami“.)
V několikrát přepisovaném filmovém scénáři zůstala z předlohy řada biblických i shakespearovských narážek, děj byl ale pozměněn: namísto obchodníka s realitami Jonathana Harkera do Transylvánie přijíždí pozdější pomatený pojídač pavouků Renfield. Jeho pobytu „mezi rozeklanými vrcholy, ponuře shlížejícími na průsmyk Borgo, kde stojí roztroušeny chátrající hrady z dávných věků“ je ve filmu věnována jen čtvrthodina a finále se neodehrává v Draculově transylvánském sídle, ale v Anglii na opatství Carfax. Navzdory změnám se tato verze Draculy stala zasvěcující preambulí upírského filmu, od té doby neodmyslitelně spjatého se zchátralými komnatami, ztrouchnivělými rakvemi, širokými schodišti, chuchvalci pavučin, poletujícími netopýry, vyjícími vlčími „dětmi noci“ a rozevlátými pelerínami.
Dracula bude už navždy spojován s Bélou Lugosim, přestože byl pro studio Universal jen levným náhradníkem za zesnulého „muže tisíce tváří“ Lona Chaneyho. Maďarský herec, jenž Draculu ztělesnil i na broadwayském jevišti, obdařil upíra zlovolnou dvojsmyslností, horečnatě zářivýma pronikavýma očíma, dlouhými prsty a prazvláštně modulovanou výslovností s cizím přízvukem. Vytvořil fascinující portrét hrozivě distingovaného, svůdného, ale i zákeřného netvora. O znepokojivou „dekadentní“ atmosféru, děsivou a vzrušující, se vedle charismatického Lugosiho a jeho nezapomenutelných replik („I never drink... wine.“) postarala i expresionistická kamera Karla Freunda. Režíroval věhlasný tvůrce němých filmů Tod Browning. Snímek se však v druhé polovině mění – i v důsledku obav z využití nových zvukových technologií – v poněkud statické salónní drama. Film byl v amerických kinech uváděn ve zvukové i němé verzi.
V roce 1931 v Universalu zároveň vznikla podle téhož scénáře ještě verze ve španělštině, určená pro latinskoamerický trh. V kulisách „Browningovy verze“ ji po nocích natáčel jiný štáb se španělsky mluvícími herci. Produkce se ujal Paul Kohner, ambiciózní chráněnec zakladatele studia Universal Carla Laemmleho. Kohnera roztrpčilo, že mu byla svěřena pouze cizojazyčná verze, a byl přímo posedlý pětkrát dražší konkurenci překonat. Španělskou verzi režíroval George Melford. Ačkoli je jeho film z technického hlediska zdařilejší (dynamičtější kamera, efektnější záběry a dramatičtější střih) a lépe charakterizuje vedlejší postavy, představitel ústřední role Carlos Villarías zůstal ve stínu svého nenapodobitelného maďarského vzoru.
