Slavný román Charlese Dickense Oliver Twist začal vycházet na pokračování v časopise Bentley's Miscellany v roce 1837. O pouhých sedm let později se čeští čtenáři dočkali prvního překladu, opatřeného podtitulem s podtitulem Mladictwj sirotka (psaným ještě starou češtinou). Tklivý příběh osiřelého chlapce, jenž po útěku z chudobince skončí ve zlodějské tlupě žida Fagina, aniž přebírá její zvrhlou morálku, dodnes poutá líčením truchlivých poměrů, ovládajících tehdejší anglickou společnost. Dickens nehledá romantickou kulisu, nehledá výjimečné hrdiny - naopak se soustředí na bezbrannou bytůstku ztracenou mezi špínou, lhostejností a násilím.
Načrtnul obraz drsný a krutý. Znalec anglické literatury Bohdan Chudoba napsal o Dickensovi, že jeho hlas vycházel až z nejspodnější vrstvy lidu a vyjadřoval nejen její vědomí, nýbrž i skrytý hněv ponížených. Spisovatel zajisté hledal smířlivá vyvrcholení, avšak to nijak neubírá na síle realistickému líčení bezohlednosti, která ovládala hlavně ty instituce, které měly pomáhat, vychovávat a vzdělávat.
Osudy Olivera Twista lákaly filmaře od samých počátků kinematografie. První kraťoučké přepisy vznikající ještě před vypuknutím první světové války jsou ještě naivňoučké a neobratné, avšak umělecké ambice pozvolna sílí. Je zajímavé, že pozornost kolísala mezi ústřední postavou (a Olivera si zahrály i známé osobnosti, například Jackie Coogan proslavený zejména Chaplinovým Kidem, který měl rovněž řadu styčných bodů s viktoriánským melodramatem z rodu Dickensových příběhů) a charismatickým, v rámci možností i spravedlivým šéfem gangu Faginem, jehož židovský původ začal být postupně vytěsňován. Kupříkladu ve význačné verzi Davida Leana (1948) si tuto postavu zahrál Alec Guinness a obdařil ji vskutku znepokojivou dvojlomností. Jeho přízračný vyzáblivec - nosatý a vousatý človíček - se přitom Olivera navzdory „profesnímu zaneprázdnění“ vskutku láskyplně ujímá. Guinness dosáhl takové působivosti, až se na hlavy tvůrců slétla obvinění z antisemitismu.
Ze zhruba pětadvaceti filmových i televizních podob Olivera Twista se mnohé uváděly v kinech či na obrazovce. Pamětníci si možná vybaví, že přesně před čtyřiceti lety se i tehdejší Československá televize pořídila vlastní adaptaci - režíroval ji František Laurin a důraz jednoznačně položil na postavy dospělé. Však také v hereckém obsazení nalezneme plejádu uznávaných osobností: Otu Sklenčku, Zdeňka Štěpánka, Miloše Nedbala...
Vedle verzí, které více či méně věrně přebíraly původní Dickensovo rozvržení, jsme se dočkaly i podob řekněme nečekaných. Slavný anglický režisér natočil muzikál Oliver! (1968), inspirovaný stejnojmennou divadelní předlohou. Prokázal v něm, že prostřednictvím zpěvu a tance lze nejen zachovat, ale ještě i zvýraznit sociální zabarvení příběhu. A filmaři se odvážili ještě dále: animovaná zpracování čerpají ze zvířecího světa a lehkovážně vnášejí groteskní prvky. To se však již dostáváme na pomezí stěží obhajitelných posunů.
Ostatně i u takzvaně věrných přepisů si všimneme, jak jsou obrušovány ostré hrany příběhu, jak se jednotlivé zápletky i postavy změkčují a banalizují a získávají vlastnosti, o nichž Dickens neuvažoval. Zvláště pak myšlenka, aby film o těžce zkoušeném dítěti byl jeho vrstevníkům přístupný, vede ke zjevnému uhlazování sociálních protikladů, k zatlačování násilností a vypravěčské přehlednosti. Platí to zejména pro jeden z posledních přepisů režírovaný Tonym Billem (1997). Zde se Oliver, původně jen pasivně zmítaný nepřízní osudu, najednou činorodě podílí na utváření své budoucnosti, navíc film mění i rozuzlení důležitých linií, například vnáší happy-end tam, kde Dickens předepsal konec zcela opačný.
Nejnovější verzi signovanou letošním rokem přichystal Roman Polanski. Tentokrát nejde ani tak o Oliverovo obstání v náročné mravní zkoušce, ale o vykreslení prostředí, doby a charakterů. Prostě: na Dickensovy příběhy lze pohlížet rozličnou optikou, prozrazující zkušenosti zcela odlišné, osobní i kolektivní.
