Tvorba belgických bratrů Jeana-Pierra a Luca Dardenneových se trvale těší přízni porot na festivalu v Cannes. Všechny tři jejich filmy z posledních šesti let si odtud odnesly významná ocenění: Rosetta (1999) a nejnovější Dítě vyhrály Zlatou palmu, Le Fils, jenž vznikl v mezidobí, získal Cenu ekumenické poroty. Jejich úspěchy však mohou svědčit i o jistém snobismu canneského festivalu, který ostentativně upřednostňuje strohou střídmost a sociálně dokumentaristické ladění filmů Dardenneových před bohatší vizualitou a zralejšími hereckými výkony ve snímcích jejich konkurentů.
V Dítěti nás bratři Dardenneové opět zvou do svého pošmourného světa nehostinných periférií a lidí na okraji společnosti. Hlavním hrdinou je sotva dvacetiletý mladík Bruno (Jérémie Rénier) a jeho osmnáctiletá partnerka Sonia (Déborah Françoisová), která se právě vrátila z porodnice s jejich novorozeným synem Jimmym. První srážka s realitou přichází ve chvíli, kdy Sonia zjistí, že se vlastně nemá kam vrátit: v jejich bytě žijí cizí lidé. Spolu s Brunem se potloukají po ulicích, žijí z drobných krádeží, a nemyslí na to, co bude zítra. Nejsou vysloveně asociální, jenom neuvěřitelně dětinští; zatímco jiný by si v jejich situaci zoufal, oni se radují z projížďky v kabrioletu, vesele se pošťuchují a lehce nabyté peníze utratí za bundu, kterou zrovna zahlédnou ve výloze. Nechávají se unášet impulsivními nápady a když Bruno dostane chlapečka na hlídání, zničehonic se rozhodne prodat ho pokoutním zprostředkovatelům adopcí. „Uděláme si jiného,“ utěšuje posléze zhroucenou partnerku. Pak se ale svůj čin snaží napravit a dítě získat zpátky…
Režiséři nám jejich příběh vyprávějí hlavně zpočátku velmi neosobně. Nezaujímají k jejich jednání žádné stanovisko. Neobviňují mladé hrdiny ani okolní společnost. Nesnaží se v nás vzbudit soucit, rozhořčení ani porozumění. Předkládají publiku pouze fakta. Teprve v samém závěru, když zlodějíček Bruno absolvuje zoufalou sérii pokusů opatřit si peníze na dítě a na svou nerozvážnost tvrdě doplatí, si dokáže alespoň částečně získat diváky na svou stranu.
Dardenneové se také důsledně vyhýbají citovému vydírání. Zatímco tradičnější tvůrci by nás v podobném příběhu patrně trápili zvuky dětského pláče a záběry ubohého trpícího miminka, v Dítěti není malému Jimmymu vůbec vidět do tváře – je to jen indiferentní uzlík, zabalený v kombinéze. Dítě je pouze předmět, či předmět doličný, spouštěč, který uvádí do pohybu zápletku, ale sám o sobě nemá být zdrojem diváckého pohnutí. V nejdojemnější finální scéně, kdy se po prožitém utrpení hrdinové konečně doberou ke katarzi, dítě dokonce vůbec není přítomno.
Představitel Bruna Jérémie Renier je poměrně zkušený herec – s bratry Dardenneovými spolupracoval už na filmu Promesse, objevil se i v komerčnějším dobrodružném filmu Bratrstvo vlků – Hon na bestii. Přesto před kamerou vypadá jako naturščik, kterého tvůrci právě objevili kdesi před polepšovnou nebo ve frontě na podporu v nezaměstnanosti. Podobně přirozeně a svěže působí i výkon debutující Déborah Françoisové. I díky tomu má Dítě dokumentární až naturalistický ráz.
Syrové ladění filmu podtrhuje i absence hudby a nevlídné prostředí industriálního předměstí; Dardenneové své filmy už tradičně natáčejí v rodném Seraingu nedaleko Liège. Kulisami příběhu jsou zarostlé stráně u silnice, vybydlené panelákové chodby, autobusové zastávky a jedna neútulná garsonka.
I když tvůrci Dítěte se snaží vyhnout prvoplánovému moralizování, poselství jejich snímku je zřejmé: je kritikou světa, jenž vychovává lidi, kteří vlastního potomka s lehkým srdcem vymění za koženou bundu a kartu do mobilu.¨
Další filmy Projektu 100.
