Čtyři roky před Leonem překvapil Besson náležitě temnou Brutální Nikitou, filmem o napravené kriminálnici, která se stala elitní agentkou. S Lucy snímek samozřejmě spojuje právě přítomnost silné ústřední hrdinky, která nejde pro ránu daleko. Drsnější detektivky sice měly ve francouzském filmu dlouhou tradici, obvykle však využívaly jako své hrdiny ostře řezané muže. O Bessonově vlivu na nevelký trh s akčními hrdinkami ostatně svědčí i skutečnost, že „jeho“ Nikitu následovaly hned dva televizní seriály – první skončil v roce 2001, druhý pak loni.
Mohlo by se zdát, že pouhá změna pohlaví tradičního akčního hrdiny z muže na ženu je vcelku triviální filmovou kvalitou. Nicméně, akčňáků se silnými ženskými hrdinkami máme v kinech stále tak zoufale málo, že i poslední větší – Colombiana (2011) se Zoe Saldanovou – byl nejčastěji skloňován právě pro vehementní podobnost s Brutální Nikitou.
A když už jsme Leona zmínili jednou, můžeme se u něj rovnou pozastavit. Kdo jej totiž má v paměti, bude nemálo minut nostalgicky vzpomínat na zdejší prapodivný vztah postav Jeana Rena a Natalie Portman. Právě něco podobného, co by Lucy dodalo kapku přízemnějších emocí, než jenom neustálou touhu po dalším adrenalinu, totiž v Bessonově nejnovějším filmu fatálně chybí.
Snad s výjimkou neprávem zapomenuté Magické hlubiny je Leon bez přehánění Bessonovým nejlepším filmem – a oproti Magické hlubině je rovněž známým. Kořeny jeho působivosti však leží právě v mixu netradičního, skoro až pedofilního (dle původního scénáře doslova pedofilního) vztahu s tragickou akční story po vzoru Nikity. Naproti tomu sledovat osamělou jízdu Scarlett Johansson je o řád nižší zábava.
Na šest let poslední Bessonův film (další jménem Angel-A natočil až v roce 2005) je obecně považován za průměrně natočené zklamání. Na vině je ve skutečnosti spíše tehdejší vystřízlivění z Bessonovy dráhy – v roce 2001 platil stále ještě za režiséra, která není podepsaný pod jediným horším filmem, a to větší pak bylo zklamání z Johanky. Dnes však po Arthurovské dětské trilogii a produkování každé blbůstky, již jenom mírně nadprůměrné kvality Lucy překvapí sotvakoho.
Lucy však Johanku připomíná nejenom jako testament skutečnosti, že je Besson dávno za zenitem, ale také pro podobně jalové uchopení seriózní tématu. Jak náboženství v Johance, tak i vědecké a filosofické přesahy v Lucy totiž i přes vehementní snahu filmařů nezvládají přenášet jakékoliv hlubší myšlenky, a ve své podstatě slouží jedině k tomu, aby Scarlett Johansson/Milla Jovovich mohly někoho mlátit po palici. Samozřejmě nic proti akci!
A právě nevázanost a zaměření především na zábavu je na Lucy tím zdaleka nejzajímavějším. Ponejvíce tímto *elementem* totiž Lucy připomíná Bessonův opus magnum z roku 1997, velkolepé sci-fi Pátý element. To přišlo se superdrahou komiksovou stylizací roky před úsvitem moderních komiksových adaptací, a rovněž tak naservírovalo divákům epické sci-fi v éře, které podobným žánrům nesvědčila.
Zhruba od poloviny přitom Lucy začne připomínat právě přepálenou fantastičnost Pátého elementu – jenom s tím rozdílem, že oproti němu nechce své béčkové prvky ani trochu přiznat. Ponejvíce by ji však prospělo, kdyby se skrze své trailery přestala vydávat za „seriózní“ žánrové zpracování myšlenek singularity (třeba jako chtěla být i nedávná Transcendence) a na plná ústa se přiklonila k barevné ujetosti po vzoru Pátého elementu. Právě k němu má totiž, vzdor snaze se tvářit jinak, nejblíže.
