indieWIRE: Jak vám práce na krátkých filmech pomohla při realizaci Amores Perros?

Alejandro Gonzalez Ińarritu: Začal jsem mít pojem o kameře a hraní. Dalo mi to hodně. Přitom, reklama je svět pokušení- třeba co se honby za povrchností týče, ale v té samé chvíli vám dává možnost extrahovat příběh- vyjádřit ho během jedné minuty.

iW: Amores Perros jsou vážně skoro tři krátké filmy. Vzniklo to díky vaší činnosti v reklamě?

Alejandro Gonzalez Ińarritu: Ani ne. Myslím, že to bylo povahou příběhu. Struktura vzešla spíš z ducha příběhu, než z rozhodování o formě. Nemluvili jsme o tom, že by to měly být tři příběhy v jednom. Vždycky to byl celovečení film rozdělený do třech segmentů.

iW: Můžete říct, jak jste ty tři různé příběhy natáčel? Používal jste odlišné styly i materiál, že?

Alejandro Gonzalez Ińarritu: První a třetí příběh jsem natočil na Vision 800, velmi zrnitý materiál, a prostřední na 500, to je trochu čistší materiál, protože jsem měl za to, že to příběh vyžaduje. Nevím, jestli šlo o dobré rozhodnutí. Lidi říkají, že ve druhé historce je hodně změn, ne jenom v rytmu, ale i ve společenské třídě a tónu. Natočil jsem to jinak, trochu ortodoxněji, pořád ručkou -celý film je natočen v ruce- ale konzervativněji, protože takové jsou i ty postavy. Mám dojem, že to funguje, ale když jsem to stříhal, energie druhých dvou segmentů tam chyběla. Víte, experimentoval jsem. Celá ta cesta byla experimentem, jestli se věci stanou tak, jak jsme si je naplánoval

iW: A nějaké další stylistické změny?
Alejandro Gonzalez Ińarritu: V podstatě to zůstalo, jak to bylo. Osobně se mi, pokud jde o natáčení, nejvíc líbí ta třetí, protože kameraman Rodrigo Prieto, který teď točí pro Olivera Stonea, se do té ruční kameru začal dostávat. Takže myslím, že ten třetí příběh, který jsme natočili jako poslední, po dvou měsících natáčení, je nejčistší a nejautentičtější.

iW: Jak jste na Amores Perros sháněli peníze?

Alejandro Gonzalez Ińarritu: Když jsme měli hotový scénář, tak si ho Altavista Films, nová firma, která chce dělat asi 4-5 filmů za rok, zamilovali a ty peníze do toho hned dali. Rozpočet byl o něco víc, než měli v plánu, a tak moje firma dala 25%, takže oni mají 75%. Ale peníze nebyly takový problém. Měl jsem štěstí. Peníze se najdou vždycky. Jde o to dostat dobrý nápad, to je složitější. Když je dobrý scénář, všechno jde.

iW: Je to opravdu dobrý scénář. Přepisovali jste ho ale také 36krát. Jak dlouho vám to trvalo?
Alejandro Gonzalez Ińarritu: tři roky. Bylo tam hodně změn. Měly dominový efekt. Jedna malá změna ovlivnila úplně všechno. Jednou nebo dvakrát týdně jsme měli porady, kde jsem mohl vyjádřit, co potřebuji. Bylo štěstí, že jsme tahle mohli spolupracovat. Pak jsem pozval scénáristu, aby pomohl s castingem, takže jsme vytvořili takové duo. Nejsložitější pak bylo dát tomu jeden tvar. Když máte tyhle tři příběhy, je velice snadné nechat se svést do intelektuálních her. Celou tu dobu jsem se probouzel a napadalo mě: !Octavio by tady mohl potkat El Chiva. A pak jsme si řekli, ne to je laciné. Takže problém byl udělat to jemně.

iW: ve filmu velmi odpovědně pracujete s násilím. Říkal jste, že sám máte osobní zkušenost s násilím?
Alejandro Gonzalez Ińarritu: Když jsme hledali lokace, byli jsme se štábem přepadeni před domem, kde se odehrávají psí zápasy. 14ti a 15ti leté smažky nás přepadly a všechno nám vzaly. A já tam chtěl točit. Když zavoláte policii, tak zemřete- zabijí policisty a pak vás. Je to jejich území a vy s nimi musíte vyjednávat. Producent najal ochranku, která s těmi gangy měla promluvit- chceme tady točit, co za to chcete? A oni v tomhle případě nechtějí peníze. Jednají podle zvířecích instinktů- řeknou: tohle je moje teritorium a jestli chcete přijít, tak jenom musíte za mnou a já řeknu ano. ...Nakonec se oni stali naší ochrankou. Je to o strach.
Je to všechno hodně křehké. Máte dojem, že když půjdete večer na večeři, tak se nemusíte vrátit. Je to takový druh občanské války. Je to peklo, peklo, je to dost smutné. A je to tak teprve nějakých osm let. Z Kolumbie přijeli dealeři a všechno je najednou hrozně zkorumpované a policie ze všech nejvíc. V noci uvidíte policajty utíkat!

iW: Můžete říct něco k hudbě a ke zvuku? Ta sekvence s písní "Si Senor" skvěle funguje. Je to v Mexiku slavná písnička?
Alejandro Gonzalez Ińarritu: Vyšla před rokem, nahrála to kapela Control Machete, která je v Mexiku populární. Byla to náhoda, já jsem s nějakou rockovou kapelou pracoval na písni pro onu pasáž. Když jsem to stříhal, tak tam hrál Everlast, jenže to jsem vůbec nemínil používat. Je to americká písnička a tak by to stálo hodně peněz, takže jsme s tou rockovou kapelou zkoušeli udělat mexickou skladbu se stejným rytmem, se stejnou náladou. Nakonec to nefungovalo. Ta písnička neměla tu stejnou sílu. Tak jsme, spolu s hudebním supervizorem, začali hledat jinde. A našli jsme věc od Control Machete, která tu sílu měla. Já to moc neposlouchám, ale v tom kontextu to funguje, je to ten druh hudby, který by poslouchali a má to ten rytmus a sílu.

iW: Jak dlouho zabral zvuk?
Alejandro Gonzalez Ińarritu: Zvuk byl noční můrou, protože to dělal můj partner. My jsme Seta, takže máme Seta Filmy, Seta Reklamy, Seta Audio. Ten chlápek, co má studio Martine, dělal zvuk pro můj první krátký film, ještě na škole. Pak jsme začali dělat Dje, a pak si otevřeli to studio. A já to chtěl pro film využít. Jenže on nikdy zvuk pro celovečerní film nedělal. Dělali jsme reklamy, ale ne celovečeráky. A tak, zatímco já jsem stříhal, on dělal nějaké testy. Trvalo to sedm měsíců, protože se to učil. Já říkal, ne to vypadá jak reklama na Coca Colu. Je těžší udělat skutečný zvuk, než speciální efekty.

iW: Říkal jste, že vás nezajímá, když vás někdo srovnává s Tarantinem. S jakými filmaři byste rád srovnáván byl?
Alejandro Gonzalez Ińarritu: Mě se líbí spousta hodně odlišných režisérů: Scorsese, Coppola, Cassavettes, Jarmusch, Gus van Sant, Woody Allen a ti velikáni jako Fellini, Bergman, Tarkovskij. Mezi současnými pak von Trier, Ang Lee, Wong Kar-wai.

iW: Jak se stavíte k možnosti dělat další film v hollywoodských podmínkách?
Alejandro Gonzalez Ińarritu: Jistým způsobem je to děsivé. Protože pro mě je to hrozně náročné, pracuji neuroticky a jsem tím posedlý.
Těžko dokážu pracovat pro někoho jiného. Můžu dělat s někým, ale ne pro někoho. Kdybych našel partnera, anebo třeba producenta ve studiu, který by se mnou chtěl spolupracovat jako s partnerem, pak snad. Protože zase, já jsme dobrý partner. Vím, jak s lidmi pracovat. S těmi samými lidmi dělám už let.
Dokážu poslouchat. Takže možná, někdy ano.