Dalo by se to shrnout asi takhle: zatímco pražskou scénu pořád fascinuje Berlín, Berlín sám je fascinován Istanbulem. A jestli se tohle okouzlení u nás nepodařilo režisérovi Fatihu Akinovi implantovat prostřednictví filmů V červenci (Im Juli.) nebo Proti zdi (Gegen die Wand), tak se Zvukem Istanbulu by se mu to mělo povést stoprocentně.
Hudební dokumenty o svébytných kulturách, či stylech jsou příjemným ozvláštněním každého festivalu. V roce 1999 definoval žánr kubánskou sondou Buena Vista Social Club Wim Wenders, v jehož filmech hrála hudba vždycky důležitou roli – podobně jako u Fatiha Akina. Wenders na realizaci dokumentu pracoval s hudebníkem Ry Cooderem. Akin si ke Zvuku Istanbulu (Crossing The Bridge: The Sound of Istanbul) přizval kamaráda Alexe Hackeho, kovboje ze západoberlínského Neuköllnu a baskytaristu legendárních Einstürzende Neubauten.
Hackeho samotného Istanbul dostal, když tam přijel nahrávat hudbu do Proti zdi. Východní inspirace se vzápětí promítly na Hackeho sólové desce Sanctuary. Tentokrát se do města dvou kontinentů Hacke vrací vybavený mobilním nahrávacím studiem a s touhou zachytit hudební rozmanitost tepajícího velkoměsta. Hudebník se stává přirozeným vypravěčem a průvodcem Zvuku Istanbulu a jeho nadšení nad jednotlivými partami režisér divákovi pomocí vnímavých prostřihů rád zprostředkuje.
Magická hudební odysea začíná na loďce orientálně dubové kapely Baba Zula, kde zrovna chybí basista a Alex za něj briskně zaskočí. Zastavíme se mezi mladými hip-hopery a rappa Ceza zahrozí kouskem „Holocaust“ s kadencí AK-47, a především jeho a capella verze by vám měla zvednout tep minimálně o 3 stupně. Filmaři si všímají dervišů, bezejmenných pouličních umělců, populárních ikon jako Sezen Aksu i zasloužilých legend typu Orhana Gencebaye, který pro potřeby filmu zazpívá zcela nezvykle unplugged, nebo Muzeyyen Senar, která řekne: „Mě a mému hlasu je 86 let“, a na konci svého výstupu sebejistě mrští sklenkou s rakijí o zeď.
Přímo strhujícím obrazem je ovšem scéna s kurdskou zpěvačkou Aynur, kdy Akin zasadil originální umělkyni do exkluzivního komorního prostředí. Intimně noblesní kamera Hervého Dieua a Hackeho čistý a jasný zvuk dodávají chvíli nevídanou jedinečnost.
Jednotlivé segmenty na sebe díky vynalézavému střihu Akinova dvorního spolupracovníka Andrewa Birda navazují téměř neslyšně. Hudba předchozího umělce nás drží, ale už sledujeme další malebná istanbulská zákoutí. A jen tak mezi údery a tóny se dozvídáme o vývoji města, jeho turistických centrech a zašitých království undergroundu. Z krátkých rozhovorů s muzikanty zaznívají jak fakta vcelku pochopitelná a očekávatelná (turečtí rappaz se dušují, že dělají rap čistě turecký a nikoli odvar toho amerického), tak nečekaná. Zpěvák kapely Duman prozrazuje, že turecky začal psát až když odjel do Seattlu. V kapitole s Aynur se mluví o utlačování kurdské kultury většinovými Turky, což je téma ostré a břitké mnohem víc, než jen poněkud prázdný počáteční pokus o nahlížení Istanbulu jako křižovatky a střetiště dvou kultur.
Slabiny Zvuku Istanbulu vidím jenom dvě: i když je Akinův a Hackeho hudební vkus mistrovský a divák Istanbulu neznalý bude téměř v každém dalším záběru něco objevovat, je 90 minut snad až přílišná délka. O něco závažnějším problémem je, že přes veškerou hlučnost a ďábelské rytmy končí Zvuk Istanbulu poněkud do ztracena, jako kdyby mělo za týden následovat pokračování. Ale tak to má možná být… s tím, že pokračováním by měl být divákův vlastní výlet do Istanbulu.
