Tragický osudu ženy, která navzdory veškerým příkořím (Duce ji dal internovat do blázince a syna, jehož mu porodila a kterého zpočátku uznal, poslal do dětského domova) stále věřila, že se domůže spravedlnosti a reklamovala své právo na uznání někdejšího sňatku
s Mussolinim, je vyprávěn s použitím postupů charakteristických pro nejsilnější Bellocchiova díla. Nepochybně se tak stává velkou lekcí o perverznosti mocných i strachu poddaných, a nejen výpovědí o Itálii v době fašismu.

Film se logicky vřazuje do tvorby režiséra Marca Bellocchia, který natočil velmi sugestivní snímek, výtvarně stylizovaný do ponuré, depresivní atmosféry; kamera v první třetině filmu rafinovaně zachází s tmou a stínem. Kontrast mezi privátním osudem, který se hroutí
v konfrontaci s fašistickým aparátem, je pro režii zdrojem obrazově silných momentů. Tím spíš, že se mohla opřít o dva výborné herce: Giovannu Mezzogiorno a Filippa Timiho, který hraje dvojroli diktátora i jeho syna, což je zvlášť působivé.